
9. Kapitola
Přemlouvání pro nemožné
1/2

Po dlouhé době další kapitola k SZ. Snad se vám bude líbit :-)

Už je tomu několik dní, co Harry nastoupil do Bradavic. V hodinách se celkem chytil a zjistil, že nemá se zdejšími studenty problém udržet krok. Jen mu občas dělají problémy Runy či Kouzelné formule, které mají úplně jinou výuku, než na jakou byl zvyklý na ISŠ. Už si ale pomalu zvyká. Na hradě se už také vyzná celkem bez problému a nemusí ho Hermiona všude vodit. Ne že by mu vadila její přítomnost, ale vždy se k ní přidá i Ron, který se mu značně zprotivil díky jeho nevraživým pohledům na jeho adresu.
Je sobota a venku řádí bouřka. Většina studentů je zalezlých ve svých kolejních společenkách a snaží se nějak zabavit, ať už vypracováním úkolů či hraním šachů nebo jiných her. Harry sedí v ložnici na své posteli a před ním leží katana v dřevěné pochvě s drakem ze stříbra. Před chvílí se prohraboval kufrem a narazil na ni. Úplně zapomněl, že si ji v Londýně koupil, aby zde mohl cvičit. Jenže má cenu cvičit takhle sám? Kdo ví, jestli mu to navíc Brumbál nezatrhne. Ne že by mu to nějak extra vadilo, ale nepotřebuje mít problémy hned dva týdny po začátku školního roku. Kdyby ale našel někoho, kdo by s ním cvičil, nejlépe nějakého profesora… Kdo by ale mohl na této škole umět zacházet s mečem? Navíc, kdo se mu k tomu dobrovolně přizná? Vždyť je jen obyčejný student a jemu se profesoři svěřovat nebudou.
Povzdechl si a katanu schoval zpátky do kufru. Raději ji schoval pod oblečení, kdyby se mu někdo hrabal ve věcech. To se mu zatím naštěstí nestalo. Vypadá to, že si ho nijak moc znepřátelit nehodlají. Oblečený v mudlovské červené košili, černých plátěných kalhot a v černých teniskách vyšel z ložnice a prošel společenskou místností. Některé dívky se za ním se zájmem obrátily, protože si košili nechal zpola rozepnutou. Nikoho z nich neřešil a vyšel na chladnou chodbu hradu. Obraz se za ním tiše vrátil na své místo a buclatá dáma si ho změřila pohledem. Začal bloumat po chodbách a přemýšlet, co by měl dělat. Úkoly už má všechny hotové, vždy se je snaží udělat hned ten den, co mu je zadali, ať už je příští den ten předmět čeká, nebo ne. Proto má od nich klid. Ve společence se moc zdržovat nechce, protože ho pořád někdo sleduje, ať jsou to zvědavé či nejisté pohledy. Rozčiluje ho to.
Nohy ho zanesly až ke knihovně. Vešel dovnitř, kde je jen pár studentíků a zdejší knihovnice madam Pinceová. Začal se procházet mezi regály plnými knih a prohlížet si, jaké knihy zde jsou. Pohled mu padl na jednu knihu vázanou v černé kůži. Stříbrný nápis hlásá: Legendy kouzelnického světa. Pousmál se. Vzpomněl si, jak jemu a bratrům vždy Connie předčítala právě z této knihy. Prsty přejel po stříbrném nápisu a zamyšleně ho sleduje. Všiml si, že ho pozoruje nějaká mrzimorská prvačka. Šlehl po ní očima a hned na to knihovnu opustil. Proč ho musí pořád někdo sledovat? Copak je nějaký vzácný exemplář? Raději tu myšlenku zahnal. Zamířil na astronomickou věž, kde snad na nikoho nenarazí a vyhne se tak těm divným vlezlým pohledům.
Měl štěstí. Na věži opravdu na nikoho nenarazil. Zůstal stát pod přístřeškem, aby nebyl díky dešti hned promočený. Opřel se o kamennou zeď a zahleděl se do dálky. Za normálních okolností by teď byl s Redem a nejspíš by ve svém pokoji hráli šachy nebo by si vymysleli něco jiného. Jenže kvůli němu se takové dny už opakovat nebudou. Odešel z té školy a všechno nechal za sebou v domnění, že zde bude moci začít nový život. Povzdechl si.
"Nad čím přemýšlíš?" ozval se za ním známý hlas. Harry se ani neotočil. Vycítil jeho přítomnost.
"Nad ničím, profesore," pokrčil rameny a dál se dívá na rozsáhlé pozemky Bradavického hradu, včetně rozlehlého Zapovězeného lesa. Profesor Sturges se postavil kousek od něj a též se opřel o stěnu.
"Je tu klid…" poznamenal po chvíli. Ticho mezi nimi narušuje jen šumění deště. Harry přikývl na souhlas. Tohle je poprvé, kdy je s Dennym sám od začátku roku. Jen tam tak mlčky stáli a nechali se unášet vlastními myšlenkami. Nesnaží se s tím druhým sdílet své úvahy. Nemají to zapotřebí a navíc by to také nemuselo dopadnout dobře. Denny totiž na jejich rozhovor nezapomněl a reakce jeho studenta mu nasadila brouka do hlavy, co se mu tak mohlo stát. Od Brumbála ví, že ani ředitelka ISŠ Rhuidová mu nic neřekla. Rád by navázal na ten nemilý rozhovor, ale nechce si ho znepřátelit. Až mu to bude chtít říct, pokud vůbec, tak mu to poví.
"Našel sis tu nějaké přátele?" nadhodil po nějaké době a ani se na Harryho nepodíval.
"Možná Hermiona by se dala nazvat mou kamarádkou," pokrčil rameny v odpověď. "Nemám zájem. Stačí mi ty jejich pohledy, celkem mě odpuzují."
"Pohledy?" podivil se.
"Jo. Jako by měli každou chvíli začít ječet strachy a zdrhat nebo mě zasypat otázkami ohledně mé osoby. Na to nejsem zvědavý!"
"Divíš se jim? Jsi tu nový, tak jsou na tebe zvědaví. Zvláště…" nedořekl a nechal myšlenku vyset ve vzduchu.
"Nejspíš nikdy neviděli jizvu!" protočil otráveně očima a povzdechl si. Něco ho napadlo. "Nevíte o někom z profesorů, kdo umí zacházet s katanou nebo mečem všeobecně?"
"Proč se ptáš?" zvědavě se na něj podíval a čeká, co odpoví.
"U nás na škole jsme měli lekce bojového umění. Boj s katanou patřil k tomu. Rád bych cvičil, ale nemám s kým."
"Tak s tímto ti opravdu nepomohu," přiznal tichým hlasem. "Ale mohu ti doporučit profesora Snapea. Zkus se ho zeptat."
"Jste si jistý, že umí s mečem?" ověřuje si nedůvěřivě. Profesor se pousmál.
"Patří mezi čistokrevné čaroděje. Ano. On bude umět šermovat. Možná tato generace čistokrevných se to už neučí, o čemž pochybuji, ale on to určitě ovládá. Zajdi za ním a zeptej se. Musíš na něj ale pozvolna. Vždyť víš…"
"Nenávidí Nebelvíry!" dořekl za něj a pro sebe si přikyvuje. Profesor Snape. Učitel lektvarů známý jako přerostlý netopýr. Nesnáší nebelvírskou kolej, což dává značně najevo, kdežto na své zmijozely nedá dopustit. Vždy ledově klidný a hrozivý, alespoň takový na něj má názor většina školy. On sám proti němu nic nemá, protože mu nikdy nic neudělal. Sice občas zkritizoval jeho lektvar, protože nebyl úplně dokonalý, ale nikdy nebyl zas tak hrozný, aby přišel o body či dostal trest. Možná by se za ním mohl zastavit ještě dnes a zeptat se ho. Možná… Poděkoval a rozloučil se s profesorem OPČM. Sešel, skoro seběhl schody z věže a svižným krokem si to zamířil ke sklepení. Po cestě si pořádně dopnul košili, aby ho třeba ještě nevyhodil. Nešel ani moc dlouho, když konečně stanul před kabinetem profesora lektvarů. Zaklepal a vyčkal, jestli se někdo ozve. Nic. Zaklepal podruhé, ale zase se nic nestalo. Pokrčil rameny a s povzdechem se vydal na zpáteční cestu. Třeba ho zastihne jindy. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani nevšiml páru zlatohnědých očí, které ho pozorně sledovaly.
**********
Je skoro půlnoc a z Bradavického hradu se vykradla drobná postava oblečená celá v černém. Obličej má zahalen kápí a z její tváře není nic vidět. Dokonale splývá s okolním temným světem. Nikdo si jí nevšiml. Dokonale za sebou zametla všechny stopy. Dorazila k Zapovězenému lesu a začala se brodit čím dál hloub mezi stromy. Náhle se zastavila a zůstala stát na místě. Chvíli se nic nedělo, než k oné postavě přišel někdo jiný. Muž také celý oděný v černém. Bledá pleť a velmi světlé vlasy kontrastují s temnotou všude kolem.
"Tak? Co jsi zjistila?" promluvil jako první. Jeho hlas je tichý, téměř neslyšný, přesto studený jak led. Dívka před ním si sundala kápi a upřela na něj své krásné zlatohnědé oči. Jemný vánek si začal pohrávat s jejími uvolněnými černými vlasy. "Je to on, jsem si jistá. Je to ten, kterého jsme hledali. Jen má jiné příjmení. Zjistila jsem, že byl jako malý adoptován do jedné rodiny. Nyní nese jméno Harry James Gregory. Bohužel se mi o něm nepodařilo zjistit nic moc. Nemluví o sobě. S nikým. Chrání si své soukromí," řekla mu vše, co ví. Na jeho tváři poznala, že není spokojen.
"Vikki!" pronesl nebezpečně. O krok ustoupila. Nemá ráda, když se její starší bratr na ni zlobí. Dokáže být stejně krutý, jako jejich otec, ale také umí být úplně něžný. Většinou je ze svého bratra zmatená. Dřímá v něm tolik protikladů, až ji to děsí. "Proklatě dlouho nám trvalo, než jsme ho objevili a teď zjistíš jen tohle?! To snad nemyslíš vážně?!" zasyčel k ní a prudce ji uhodil. Nečekala to. Neustála prudkou ránu a svalila se do spleti kořenů a keříků. Odvrátila od něj tvář a mne si bolavé místo, kam ji uhodil. "Vikki…" zašeptal a jeho hlas o poznání změkl. Sklonil se k ní a vytáhl ji na nohy. Chytil ji do pevného objetí, ze kterého se jen tak nedostane. Nechala ho. Zná jeho nálady. Lepší je, vyjít mu vstříc. "Drahá sestřičko, obdivuji tvé schopnosti, jak dokážeš bez kouzel splynout s celým svým okolím. Obdivuji tvoje schopnosti ohledně sbírání informací. Jenže nyní se ti nějak nedaří! Musíš se snažit víc! Sleduj ho! Zjisti o něm všechno! Zjisti jeho sílu! Už brzy se musíme vrátit za otcem a říci mu vše o něm, víš?" vzal její hlavu do dlaní a donutil ji, aby mu pohlédla do tváře. Jediným zdravým hadu podobným okem se zahleděl do těch jejích. "Vždyť víš, že je to pro tvé dobro! Pokud bude nespokojen…" nedokončil a nechal tichou hrozbu otce vyset nad nimi. Moc dobře ví, že jeho hněv by se nevztahoval jen na jeho sestru. Byli by na tom stejně a to on dopustit nechce. Ale ona se nikdy nedozví, jestli to opravdu dělá pro ni, či jen a jen pro sebe. "Dnes se tam už ale nevracej… dnes ne…" pohladil ji po tváři a odvádí ji hloub do lesa, kde si našli své útočiště. Nikdo je tu nenajde, nikdo sem totiž nechodí, a když…
**********
Několik dalších dní probíhalo stále ve stejném stylu. Harry dokonce zapomněl, oč chtěl požádat Snapea. Učení ho plně zaměstnalo. Víc, než by si sám představoval. Už si zvykl, že ho pořád někdo sleduje. Doufal, že ty pohledy spolužáků po nějaké době přestanou, ale asi se zmýlil. Začíná se zde cítit čím dál více nevítaný. Dostal sice plno dopisů od rodiny, kde se ho každý ptal, jak se mu daří, ale vždy odpověděl, že se tu má skvěle. Nikdy se o svých problémech nezmínil. Proč by měl?
Stereotyp narušilo až jednoho rána oznámení na nástěnce ve společenské místnosti. Nábor do famfrpálového týmu. Téměř každý už nemluví o ničem jiném, než o nadcházející události. Harry se nad tím jen ušklíbl. Sice hrával fanfrpál na ISŠ se spolužáky, nebo doma se sourozenci a vždy ho to bavilo, ale tady nemusí být víc na očích, než už je. Sedl si do volného křesla u krbu a zahleděl se do ohně. Snaží se ty dotěrné hlasy bavící se o tom sportu vytěsnit z hlavy.
"Rone, už přestaň!" zaúpěla Hermiona a svalila se do křesla vedle Harryho. Se zájmem se na ty dva otočil.
"Ale Hermiono! Víš, jak je důležité, aby Nebelvír v letošním roce vyhrál proti Zmijozelu? Už dlouho se tak nestalo!" snaží se ji přesvědčit, aby brala famfrpál jako tu nejdůležitější věc, ale nedaří se mu to. Harry se ušklíbl a odvrátil oči zpět k ohni.
"Ale mě to nezajímá!" odsekla mu a ohlédla se. Teprve teď si všimla Harryho. "Harry? A co je tvůj názor? Zajímal by mě!" oslovila ho. Nejspíš už ji ty řeči o tom samém přestaly bavit a hledá záchranu.
"Nezajímá mě, která kolej vyhraje. O to méně mě zajímá ten konkurz!" s odpovědí jí udělal jen poloviční radost. Ona by si totiž přála, aby Nebelvír vyhrál, ale nemusí se o tom pořád mluvit! Ale aspoň stojí při ní a nebude mluvit o tom o čem všichni! Ron se však po jeho slovech nejspíš urazil a nebezpečně se na něj podíval. "Snažíš se mě tím pohledem zastrašit? Bezúspěšně!" posměšně se na něj podíval.
"Nechte toho vy dva!" okřikla je Hermiona.
"Jak si přeješ," odvrátil se od něj Harry a nevěnuje mu žádnou pozornost. Bohužel poznal, že se usadil k nim. Nijak na to raději nereagoval. Nechce nějaké roztržky. Povzdechl si a vstal k odchodu. Ron totiž nepřestal mluvit o famfrpálu a už ho to unavuje.
"Kam jdeš?" zeptala se ho Hermiona a upřela na něj své oříškové oči.
"Jdu si něco zařídit," pokrčil rameny a opustil společenskou místnost. Zamířil si to rovnou do sklepení. Doufá, že tentokrát tam profesora lektvarů zastihne, jinak na to zase na nějakou dobu zapomene. Tiše došel před kabinet profesora Snapea a rozhlédl se. Pořád má pocit, že ho někdo sleduje, ale nikde v chodbě není ani živáčka. Zaklepal na dveře a počkal na vyzvání. Vzápětí vešel do kabinetu a rozhlédl se. Po stěnách jsou police a vitríny plné knih a různých lektvarů. Dalším vybavením je velký krb, těžký dubový stůl a za ním sedí ve svém křesle obávaný profesor s úšklebkem na tváři. Před stolem stojí dvě další křesla pro příchozí. Harry za sebou pečlivě zavřel dveře a přistoupil k pracovnímu stolu Snapea.
"Co chcete, pane Gregory?" zeptal a sleduje ho svýma temnýma očima.
"Chtěl bych Vás o něco požádat, pane profesore," začal a opětuje mu jeho pohled. "Zjistil jsem, že umíte skvěle zacházet s mečem," nadhodil a čeká na reakci. Snape se zamračil.
"Na to jste přišel jak?" zeptal se nebezpečně.
"Na tom nezáleží, pane profesore," zamluvil to, aby náhodou profesor OPČM neměl nějaký problém. Ne že by na tom nějak extra záleželo, ale přece. "Víte pane, na ISŠ jsme měli dobrovolné hodiny tohoto bojového umění. Velmi jsem si oblíbil boj s katanou a říkal jsem si, že bych v tom mohl pokračovat i tady, ale jsem si jist, že bez dozoru a instrukcí dospělé osoby by to bylo velmi nebezpečené," vysvětlil důvod své návštěvy. Byl rád, že ho Snape nepřerušuje.
"A po mně chcete?" pozvedl Snape obočí, i když dobře ví, co bude následovat.
"Rád bych Vás požádal, jestli byste se mnou necvičil," vyslovil svoji žádost, se kterou přišel. Snape z něj nespouští oči a pozorně si ho prohlíží. Harry nehnul brvou, aby se jeho pohledu vyhnul, a čeká, až odpoví.
"Řekněte, proč bych zrovna Vám měl pomáhat?" ušklíbl se a pohodlně se opřel do svého křesla.
"Třeba proto, že jsem Vás slušně požádal, pane? Nebo třeba proto, že nevím o nikom jiném, koho bych se měl zeptat?" nadhodil lhostejně.
"Víte vůbec, že na takovéto aktivity potřebujete souhlas ředitele?" zeptal se po chvíli Snape, ale v jeho tváři nelze vyčíst, co si o jeho argumentech myslí. Harry si povzdechl a přikývl. Počítal s něčím takovým. "A máte povolení?" ušklíbl se, protože je mu jasné, že ho nebude mít.
"Ne, nemám. Myslel jsem, že nejlepší bude, když si o tom nejdříve promluvím s Vámi, abych náhodou ředitele nerušil zbytečně!" vysvětlil a čeká, jestli mu konečně odpoví na jeho žádost, jestli ho bude učit dál v boji s katanou či ne.
"Proč si myslíte, že Vám ředitel dá svolení pro takto nebezpečnou aktivitu? Mohl byste zranit nějakého spolužáka či sám sebe, ne že by mi na tom záleželo," protáhl líně a snaží se z výrazu studenta něco vyčíst. Nedozvěděl se nic. Jeho mysl je dokonale uzavřena a nedovolí, aby se v jeho očích odrazila jediná emoce.
"Když ho slušně požádám a oznámím mu, že mne budete učit Vy a budete na mne dávat pozor…" nedořekl, aby si domyslel zbytek věty sám. Snape se zamračil.
"Neřekl jsem, že Vás budu učit, ani že na Vás budu dávat pozor!" zavrčel nebezpečně.
"Omlouvám se, pane. Vyznělo to tak!" objasnil svoji domněnku o souhlasu. Snape se ušklíbl. Ten kluk se mu začíná líbit čím dál víc, i když je to ten proklatý Potter. Když tenkrát zjistil, kdo ten kluk doopravdy je, myslel si, že bude jako jeho otec James, ale zmýlil se. Ten kluk má v sobě kus Zmijozela a to se nezapře. Možná bude muset přehodnotit své mínění o něm, které se zakládalo hlavně na tom, kdo je jeho otec. Musí ale uznat, že byl vychováván v jiné rodině a to se na něm nejspíš podepsalo. Je to jiný člověk, než si myslel.
"Uvidíme…" protáhl zamyšleně. "Nejprve se jděte domluvit s ředitelem a pak se uvidí!" s těmito slovy ho vyhodil ze svého kabinetu.
"Zajdu za ředitelem ještě dnes a pak se stavím za Vámi. Zatím nashledanou, pane profesore!" rozloučil se a zavřel za sebou tiše dveře. Opět ho přepadl pocit, že ho někdo sleduje. Něco si zavrčel a rozešel se chodbou pryč ze sklepení. Pocit se zintensivnil, když si uvědomil, že ten někdo ho pronásleduje a poznal, že se přiblížil. Zastavil se, zavřel oči a zaposlouchal se do ticha chodby, jestli neuslyší kroky, či šramot. Stačil by samotný dech pronásledovatele. Nic. Ticho jako v hrobě. Ten někdo je velmi dobře vycvičený ve sledování! Uvědomil si a začal očima šmejdit po okolí, jestli něco nezahlédne. Stačil by jen malý podezřelý stín, či něco. Vytáhl si hůlku a nepřestává pozorně sledovat okolí. Nečekaně vyslal kouzlo do jednoho z temných rohů. Přesně jak očekával. Někdo vyčaroval štít a osvětlila se tak postava v černém oblečení s kápí a rudou maskou na obličeji se dvěma štěrbinami pro oči. Chtěl hned zaútočit znovu, ale postava zmizela. Poznal to kouzlo. Zamračil se a nenechává nic náhodě. Ten člověk by se mohl objevit kdekoliv. Jenže pocit, že je sledován, nadobro zmizel. Když se přesvědčil, že je úplně sám, schoval hůlku a vydal se na cestu do ředitelny, jak měl v plánu. Dává si však velmi dobrý pozor, jestli se ona osoba znovu neobjeví.











