
13. Kapitola
Noční můry

Tak další kapitola SNC, jako oslava mého řidičáku :-)

"Tak jak se vám líbí naše malá vesnička?" zeptala se jich Mina s širokým úsměvem na tváři, jakmile vyšla z krbu, který příléhá k hostinci zvaném Miriel. Čtyři přátelé se rozhlíží kolem sebe a prohlíží se zasněžené domy a vyšlapané cestičky. Vesnice není nijak velká, ale díky tomu, že domy jsou postavené dál od sebe, nabývá dojmu velikosti. Jinak je to jen několik desítek domů postavených pohromadě. Odhadují, že jich může být kolem padesáti, víc určitě ne.
"Ehm, Mino?" oslovila ji Marleen. Mina pozvedla obočí, aby pokračovala. "Proč je ten krb postavený venku, proč nevede přímo do hostince?"
"Dobrá otázka!" pousmála. "Je to tak, protože se využívá jen jako letax. V těchto horách je pro tuhle vesnici důležitý. V okolí bydlí ještě několik rodin, stejně jako my. Dostat se sem pěšky je složité, z některých míst téměř nemožné. Tento krb je prostředníkem. Dříve byl v hostinci, ale majitele už to štvalo, že pořád někdo přicházel a odcházel bez jakékoliv tržby, tak ho nechal udělat venku. Aspoň se může používat kdykoliv je potřeba. Občas se totiž stává, že je hostinec zavřený a potom se odřízla i letaxová služba," pokrčila rameny a prohlédla si kamenný krb, který použila již tolikrát. "Jestli chcete, můžeme si pak sem jít na chvíli sednout," kývla hlavou směrem k hostinci Miriel. Čtyři přátelé přikývli na souhlas. "Dobrá, takže..." protáhla a obrátila se čelem k budově o kus dál. "Tamhle je malý obchod s oblečením, takže tam zajdeme asi prvně. Vedle je pak větší obchod, kde seženete všechno možné. To je asi tak všechno. Víc by se tady toho neuživilo," pousmála se a vyšla směrem k menší budově natřené na oranžovo. Nad dřevěnými dveřmi je velký černý nápis:
Oděvy Quinn
Mina vešla dovnitř a hlasitě pozdravila. Studenti ji následovali a rozhlédli se po vnitřku obchodu. Okolo stěn stojí věšáky s plno oděvy různých barev a druhu. Jak mudlovské, tak kouzelnické. Uprostřed obchodu jsou dva stupínky, na kterých obchodnice upravuje oblečení přesně na míru. Úplně vzadu krámku je dlouhý dřevěný pult a za ním jedny otevřené dveře.
"Dobrý den, přeji!" přešla k nim postarší čarodějka a na všechny se zářivě usmála. "Ráda tě vidím, Minako. Dlouho jsi zde nebyla," potřásly si rukou.
"Měla jsem spousty práce," pokrčila vyhýbavě rameny.
"Jistě, chápu," přikývla postarší čarodějka chápavě a obrátila se na mládež stojící opodál. "A kdopak to s tebou přišel? Nevzpomínám si, že byste měli s Neilem děti..." protáhla a prohlíží si je.
"Teď už ano. Adoptovali jsme si dvě dcery. Bylo hodně neúspěchů, tak jsme se takto rozhodli," pohlédla na Hermionu a Marleen.
"Ale že už tak velké?" zamračila se.
"Věřte mi, je to tak pro nás nejlepší. Přece jen máme hodně práce a potřebujeme, aby se o sebe uměly aspoň trochu postarat," snaží se to zamluvit. Starší čarodějka přikývla, že chápe.
"V tom případě chápu. Vítejte v našem kraji, děvčata!" usmála se na ně přívětivě. "Já jsem nějaká stará paní Quinnová. Kdybyste potřebovali jakékoliv oblečení pro nějakou příležitost, vždy u mne něco najdete."
"Velice děkujeme," oplatily jí úsměv a začaly si prohlížet oblečení na stojáncích.
"A co vy, chlapci?" obrátila se na Harryho a Draca.
"Jsme tu na návštěvě. Můj otec je s Minako a Neilem dlouholetý přítel, tak jsme se za nimi přijeli podívat," odpověděl pohotově Harry a Draco přikyvuje.
"Chápu, chápu. Tak vybírejte a kdybyste potřebovali s čímkoliv pomoc, stačí jen říct!" přešla k pultu a vytáhla si nějaké papíry, které si začala procházet. Harry s Dracem si vyměnili pohledy a začali si hledat nějaké vhodné oblečení, které by se jim líbilo.
V obchodě paní Quinnové strávili něco kolem dvou hodin, než jim všechno vybrané oblečení upravila přesně na míry a to si ještě pomáhala kouzly, jinak by tam zůstali ještě déle. Obtěžkání taškami zašli do druhého obchodu, který je v této malé vesnici.
"Měli bychom také nakoupit nějaké dárky na Vánoce…" poznamenala Marleen a prohlíží si sadu krásných brků.
"To máš pravdu. Sice už mám většinu nakoupenou, ale stále ne všechny," přidala se k ní Hermiona a vytratily se hlouběji do obchodu, aby našly nějaké pěkné dárky. Harry s Dracem také nakoupili několik dárků a Mina je jen s úsměvem sledovala.
"Co hledáš?" ozvala se Mina nečekaně za Harrym, který stojí u dlouhého regálu s knížkami. Trhl sebou, jak se jí lekl.
"Nevím. Chci koupit něco prof..." zarazil se a povzdechl si. "Otci," pronesl poněkud otrávemě. "Hodně toho pro nás pro všechny udělal a řekl bych, že si něco zaslouží."
"To je od tebe moc hezké. Ale s knížkami to nebudeš mít lehké. Nejspíš to nevíš, ale Garreth má velice rozáshlou knihovnu a je těžké mu ji jen tak z ničeho nic rozšiřovat, protože má tisíce výtisků. Ale pokud ti mohu poradit, když chceš knihu, má rád velice vzácné výtisky. A nejvíce runové," pousmála se a nechala o samotě, aby mohl přemýšlet. Harry našel malé oddělení s runovými knížkami a začal si je prohlížet.
"Hledáš něco konkrétního, chlapče?" oslovil ho muž s ošklivou jizvou na tváři. "Třeba bych mohl poradit. Pracuji zde, takže bych ti mohl usnadnit hledání," pousmál se koutkem úst, ale spíš to vypadalo jako úšklebek.
"Chtěl bych koupit otci na Vánoce nějakou runovou knížku. Pokud možno nějakou vzácnou, ale nevím...Já se v tom nevyznám," povzdechl si a už se měl k odchodu, když ho onen muž zastavil.
"Vím, kdo by ti mohl poradit. Ultan Fideron. Zkus se za ním stavit. Žije tady ve vesnici, dům číslo 14. Jsem si jist, že on ti poradí. Tady totiž není nijak moc výběr. A vzácné výtisky už vůbec," poradil mu a kývnutím hlavy se rozloučil. Hned na to odešel do jiné části obchodu. Harry ani nestačil poděkovat. Povzdechl si a vydal se k pokladně s pár věcmi, které vybral pro své blízké na Vánoce. Musel uznat, že i když je to tak malá a odstrčená vesnice, mají tu plno krásných věcí. Zaplatil a vyšel před obchod, kde už čeká Mina a Draco.
"Nakoupeno?" usmála se mile a pohlédla na další tašku plnou věcí, kterou má Harry v ruce.
"Ano," přikývl na souhlas. "Mino? Nevíš kdo je Ultan Fideron? Bydlí tady ve vesnici." Mina se nepatrně zamračila.
"Proč to chceš vědět?" zeptala se a nepřestává se mračit.
"Jeden prodavač mi poradil, že on by mi mohl pomoci s výběrem nějaké runové knížky pro otce..." řekl pomalu a sleduje její reakci.
"Nemám toho chlapa ráda!" odvrátila se od Harryho.
"Proč?"
"Je to už velice starý muž. Kdysi dávno přišel o nohu a od té doby chodí o berli. V posledních letech se mu tak zhoršil zrak, že už skoro nevidí. Nedělá rozdíly mezi rodinou, přáteli, blízkými a nepřáteli. Ke všem se chová hrozně. Říká všem ošklivé věci a vůbec ubližuje všem kolem sebe," vysvětlila svoji nelibost k tomu muži. "Jednou jsem se bavila se svou kamarádkou o tom, že se s Neilem pokoušíme o dítě, ale zatím vždy s neúspěchem. On to slyšel a..." poskočil jí hlas. "Řekl, že to je jen dobře. Že si nezasloužíme dítě. Že nějaký lykan by nikdy neměl mít potomky. A už vůbec ne s člověkem! To mu nikdy neodpustím!"
"Omlouvám se Mino," pronesl šeptem Harry. Za tu krátkou dobu, co ji zná, si uvědomil, že dítě je u ní choulostivé téma.
"V pohodě. Ty za nic nemůžeš. Jen… Nemluv přede mnou prosím o tom muži, ano? Nemám ráda lidi, kteří mluví tak hrozně o lykanech. Tohle je jen jedna věc z toho všeho, co kdy řekl," v jejím hlase zazněla trpkost a nelibost. Harrymu také došlo, že i kdyby za ním šel on, tak by mu neporadil. Vždyť je vlkodlak a podle tohoto nejspíš Fideron vlkodlaky nesnáší.
"Je ale pravda, že on by ti poradit mohl. Celý jeho dům je jedna velká knihovna. Jednou jsem u něj v domě byla. Nikdy v životě jsem neviděla tolik knih pohromadě. Ale nesměl by se dozvědět, že jsi vlkodlak," dodala a pohlédla Harrymu do očí. "Chceš tam zkusit zajít?" zeptala se ho a snaží skrýt všechnu svoji nelibost, což se jí dobře daří. Harry chvíli váhal, ale nakonec přikývl. "Dobře. Sejdeme se v hostinci Miriel. Kdyby ses tam zdržel déle a my už tam na tebe nečekali, bež letaxem domů. Stačí říct dům L'Dauet. Běž tudy pořád rovně, až narazíš na odbočku doprava, tak zahni a běž úplně dozadu. Ten poslední dům je Fideronův," ukázala mu směr. Harry jí poděkoval a prozatím se s nimi rozloučil.
Sám vyšel směrem Fideronův dům. Přesně poslechl její instrukce a během čtvrt hodinky došel na místo. Před oprýskaným domem číslo čtvrnáct se zastavil a chvíli nerozhodně koukal na vchodové dveře. Zhluboka se nadechl a vzal do ruky klepadlo tvaru lví hlavy a dvakrát zabušil. Čekal několik minut, než mu otevřel vysoký vychrtlý starý muž. Vysoká postava je shrbená a opírá se o dřevěnou berli, protože mu chybí noha od půlky stehna dolů. Harry tomu muži pohlédl do svrásněného obličeje a našel nevýrazné oči s šedým zákalem.
"Kdo seš?!" vyprskl muž a upírá své slepé oči na příchozího. "Co tu chceš?! Nestojím o ničí pomoc ani nic podobného! Vypadni!" nemotorně se otočil zpět do domu a chtěl vejít zpátky, ale byl zastaven.
"Prosím pane. Mé jméno je Harry Gregory. Přišel jsem Vás požádat o pomoc," promluvil pokud možno neutrálně.
"Požádat o pomoc, ano? Co je mi po tobě!" odfrkl si a namáhavě udělal dva kroky do domu.
"Doporučil mi Vás nějaký muž. Hledám totiž nějakou vhodnou knížku pro mého otce k Vánocům."
"No a?" obrátil se k němu. "Běž domů! Jsi cítit vlkem a to nesnáším! Proč jsi vůbec myslel, že bych ti pomohl, co?!"
"Řekli mi, že vlastníte slušnou řádku knih. Proto mysleli, že byste mi mohl pomoci. Na oplátku bych mohl pomoci já Vám."
"Od vlkodlaka jako ty pomoc nepotřebuji. Nepotřebuji pomoc nikoho!" vyprskl rozzlobeně, ale vzápětí jeho tvář zbělela ještě víc, pokud to je možné, a rozkašlal se. Harry k němu automaticky přiskočil a podržel ho, aby nespadl. Kašel s ním začal tolik lomcovat, že málem ztratil rovnováhu a upadl.
"Řekl jsem, nech mě být!" vydal ze sebe skrz dusivý kašel.
"V tomto stavu? Ani náhodou!" protestuje Harry a pomohl starci do domu. Zavřel za nimi dveře a začal hledat místnost, kam by ho mohl aspoň usadit. Dům je ale obrovský a ještě jedny schody vedou do patra. První troje dveře vedli do prostorných místností plných knih. Teprve ve čtvrtém pokoji naše něco podobného kuchyni a obýváku dohromadu. Pomohl starému Fideronovi do starodávného křesla.
"Co se tak staráš, vlku?" zeptal se chraptivě, když kašel konečně polevil. "Co z toho máš?!"
"Nic. Jen dobrý pocit, že jsem pomohl. Nic víc v tom není."
"Nepotřebuji pomoc!" odsekl a namáhavě se postavil. Harry chtěl protestovat, ale odstrčil ho a s pomocí berle se dobelhal k jedné skříni, ze které vytáhl nějaké pečivo. Harry si všiml, že už je plesnivé.
"Nejezte to! Už je to zkažené!" zarazil ho Harry a plesnivé pečivo mu z ruky sebral a poté vyhodil.
"Už ti to říkám po několikáté, nestarej se o mě, vlku! Nikdo tu o to nestojí!" prská a protestuje. Harry si toho ale nevšímá a znovu ho usadil do křesla.
"Udělám Vám něco k jídlu!" rozhodl a tón jeho hlasu vylučuje jakýkoliv protest.
"Chceš mě otrávit, co? Je mi to jasné! Je mi všechno jasné! Domluvili se na mě vasničani, co? Jen to přiznej!" mluví stařec dál. Harry jeho řeči nevnímá a hledá po staré kuchyni nějaké použitelné suroviny. Většinu z toho ale vyhodil. Díky tomu zákalu už nemůže nic vidět. Není divu, že většina z jídla, co tu má, je zkažená. Takhle se může otrávit. Problesklo mu hlavou a povzdechl si.
"Co je, vlku?! Co tak vzdycháš?! Nikdo není na tvé výlevy zvědavý!" zavrčel podrážděně.
"Zajdu Vám nakoupit," řekl prostě.
"Co? Kdo se ti o to prosí?! Vypadni z mého domu, vlku a už se nevracej!"
"Jste vždycky takový?"
"Cože?"
"Jste vždycky takový k lidem, kteří se Vám snaží pomoci?" zopakoval svoji otázku.
"Co ti je do toho, vlku?! Vypadni z mého domu!" rozkřičel se. Harry nijak nereagoval a dodělal jednoduché jídlo, které položil na stolek vedle starce. Stařec nijak nereagoval. Harry zvedl talíř ze stolku a vložil mu ho do rukou.
"Co to je?" mžourá na talíř a snaží se rozeznat, co mu to dal.
"Jen obložený chléb," odpověděl jednoduše. "Měl byste se najíst." Jen co to dořekl, přešel ke dveřím a odešel. Stařec nic neřekl a jen nevidomě zírá do talíře, který třímá v rukou. Harry se mlčky vrátil do obchodu se smíšeným zbožím a nakoupil starci zásobu potravin. Poté se vrátil k němu domů. Bez vyzvání vešel do domu a vrátil se do kuchyně, kde stařec pořád sedí v křesle. Pousmál se, protože si všiml, že obložený chléb snědl a prázdný talíř leží na stolku vedle něj.
"Ty jsi tu zase, vlku?" promluvil po chvíli. Harry nic neřekl a uklízí nakoupené potraviny na místa, kde byly uloženy ty zkažené. "Vlku?"
"Já mám jméno," odvětil s klidem.
"Co?"
"Já mám jméno," zopakoval ale ani se neotočil. Začal utírat prach z polic a skříněk.
"Hmm..." protáhl stařec. "Říkal jsi, že chceš sehnat pro svého otce nějakou knihu, je to tak?"
"Ano, ale to teď není důležité."
"Jakou knihu?"
"Runovou. Nějakou vzácnou… Jakou jen tak někdo nemá…" pronesl pomalu a přemýšlí nad tím, jak to vyznělo. Takové knihy se shání hodně špatně. Stařec nic neřekl. "Už musím jít. Čekají na mě u Miriel." Rozloučil se a opustil slepého starce a jeho příliš velký dům plný knih.
"Tak co?" vyhrkla Hermiona, jakmile Harry dorazil do hostince Miriel a posadil se k jejich stolu.
"Mina nám řekla, že jsi šel k jednomu starci, aby ti poradil s knížkou pro tvého otce," pousmála se Marleen a napjatě čeká, co z něj vyleze. Harry chvíli mlčel a rozmýšlel se, co řekne.
"Poradil ti něco?" pobídla ho Mina.
"Ani ne…" zavrtěl hlavou a zahleděl se do desky stolu. "Je mi ho líto. Je sám a nemohoucí v tak obrovském domě plném knih. Je slepý a všude kolem jsou knihy. Musí to být jak v noční můře!" povzdechl si.
"Kdyby se nechoval tak, jak se chová, určitě by mu lidé z vesnice pomáhali," namítla Mina.
"Sice se chová děsně, to uznávám, ale… Pak byl celkem…" odmlčel se, jak hledal to správné slovo. Ovál ho ledový vzduch, jak někdo zvenčí otevřel dveře.
"Hej, vlče?!" uslyšel známý hlas starce. Mina naproti Harrymu se zamračila a několik lidí kolem zalapalo po dechu nad tím oslovením. Jiní zůstali zírat nad tím, že ten starý jednonohý slepý blázen přišel až sem.
"Já mám jméno," ozval se nezaujatě Harry a ani se neotočil. Hermiona, Marleen a Draco se udiveně podívali na Harryho a zpátky na toho starce.
"Co tu chceš Fiderone?!" vyjel na něj mladý muž od vedlejšího stolu.
"S tebou se nikdo nebaví!" odsekl stařec a dobelhal se blíže k Harrymu. "Říkal jsi, že hledáš nějakou knihu, ne?" Harry se zarazil a pohlédl na toho starce. "Zde jsou. Vezmi si je," natáhl k němu ruku se třemi svazky runových knížek.
"To nemohu přijmout, pane!" zakroutil Harry hlavou a nevěřícně zírá na tři runové knížky.
"Harry? Víš co to je za knihy?" ozvala se vedle něj tiše Hermiona.
"Mluv děvče. Nejspíš víš, co jsou zač!" oslovil ji ostře Fideron.
"Tyto tři runové knihy jsou jedinečné! Neexistuje žádná jejich kopie! Jsou jen tyto tři díly!" vyslovila téměř nábožně a upírá oči na knihy ve starcově ruce.
"O to větší důvod je nepřijímat! Nemohu si od Vás jen tak vzít takovou vzácnost!" protestuje Harry.
"A já trvám na tom, že si je vezmeš, vlče. Slepci už jsou stejně na nic. Nenecháš je přeci shnít v mém domě, nebo ano?" zamračil se a stále je Harrymu podává. Nikdo v hostinci není schopen slova. Je to opravdu ten starý Fideron, kterého všichni znají? Harry k němu váhavě vztáhl ruku a knížky si od něj vzal.
"Mnohokrát děkuji, pane. I tak si myslím, že si je nezasloužím," nepatrně se pousmál a přitiskl si knížky k tělu.
"O tom tady rozhoduji já, vlče! Ne ty!" Otočil se a bez jediného dalšího slova opustil hostinec Miriel. Ještě chvíli vládlo ticho a někteří nevěřícně hleděli na Harryho, než se vrátili zpátky ke svým rozhovorům.
"Asi bude lepší, když už půjdeme," vypadlo ze zmatené Miny a zaplatila. Následně vyšli před hostinec, aby se mohli krbem odletaxovat domů. Harry knížky bezpečně schoval do jedné ze svých tašek, aby je schoval před svým "otcem".












jéééé, hned du na další x)