
Trochu po delší době další kapitola, snad se bude líbit :-)
11. Kapitola 1/2
Ukradená hůlka

Druhý den ráno se všichni čtyři studenti sešli ve Velké síni na snídani. Jako vždy si sedli u Nebelvírského stolu úplně na kraji a Draco je tam s nimi. Nikdo ho za to už neuráží, zvykli si.
Harry se nepatrně zamračil a rozhlédl se po síni. Jeho přátelé si jeho počínání všimli a nechápavě se na něj podívali.
"Jen… Mám divný pocit, že mě někdo sleduje," pokrčil rameny a zabruslil pohledem na Foxe. Ten v klidu snídání, ničeho si nevšímá a jako vždy se tváří, jako by ho nic na světě nezajímalo.
"Když o tom tak mluvíš...Taky mám ten pocit," přiznala Hermiona. "A myslím, že vím proč," významně se na své přátele podívala a všichni pochopili. Tento měsíc je asi pořád někdo bude sledovat.
"Co máme první hodinu?" změnil téma Draco, protože si všiml, že se na ně ohlédlo několik jejich spolužáků.
"Přeměňování!" odpověděla hned Marleen a zakousla se do svého toastu s marmeládou. Začali se bavit o přeměňování a snaží se chovat co nejvíce normálně. Po snídani vyšli rovnou k učebně Přeměňování.
Celý den proběhl v klidu. Přátelé si zvykli, že je pozorují neviditelné oči a nijak si toho nevšímali. Po vyučování se sešli v Nebelvírské společenské místnosti, kde si začali dělat domácí úkoly.
"Hermiono, mohla bys mi to prosím zkontrolovat?" poprosil ji Harry a ukázal jí svoji esej do lektvarů, kterou mají mít hotovou do konce tohoto týdne. Hermiona nic neřekla a popsaný pergamen si od něj vzala.
"Myslím, že to tak můžeš mít," přikývla nakonec a esej mu vrátila.
"Moc dík!" usmál se na ni a vyšel ze společenky, aby si úkol schoval do pokoje a někde ho ještě neztratil. Draco s Marleen také dodělali svoje práce a poté vyšli směrem do Velké síně na večeři. V tichosti se najedli a vytratili se do pokojů Marleeniny mámy. Tam už na ně čekají jejich dvojníci.
"Jaký byl den?" nadhodila Glorie.
"Neříkej mi, že to nevíš, když jste nás celou dobu sledovali!" ušklíbla se na ni Marleen.
"To máš pravdu, ale nemůžeme vědět, jak jste tento den cítili vy!" zastala se své sestry Angela a zkoumavě si studenty před sebou prohlédla.
"V celku normální den bez potíží," pokrčil Harry rameny. "Akorát jsem zapomněl upozornit svého dvojníka na to, že to bude mít trochu horší, jsem totiž vlkodlak," oznámil s klidem a podíval se na reakci Thomase. Ten chvíli jen stál a zíral na něj, než si odevzdaně povzdechl.
"Tak to mě pak budeš muset seznámit s tím, jak to tu řešíš, no..." protáhl. To už se k nim přidal i profesor Fox.
"Bude nejlepší, když si teď spolu půjde dvojník a skutečný popovídat, aby nás co nejlépe poznali. Souhlasíte?" nadhodil a všichni mu dali zapravdu. Z dvojníků se stali soustředění posluchači, aby jim nic neuniklo. Mluvili spolu jen o nejdůležitějších věcech z minulosti, které ví každý a i o maličkostech, které by je mohly prozradit, kdyby je nevěděli. Fox to měl jednodušší, protože o něm na této škole neví nikdo nic. Dokonce ani Brumbál a to už je co říct. A kdyby něco, je tu teď pět lidí, kteří by Danielovi pomohli, aby Foxe zahrál lépe.
Strávili společně několik hodin povídáním, aby věděli úplně všechno, co by vědět měli. Toto je jen ta nejmenší část, co všechno se musí dvojníci naučit. Znalost minulosti toho, koho budou zastupovat. Další dny budou náležet učení se jejich navyklým pohybům, které by falešné studenty mohly prozradit. Musí vědět, na jaké úrovni jsou ve škole, aby ze dne na den z nich neudělali špičkové studenty, kteří umí všechno, nebo z nich naopak neudělali totální neznalce. Bude to dlouhá cesta, která možná přinese své ovoce, ale možná také ne.
Nejhorší to bude mít ovšem Daniel. Bude se muset přesně naučit Foxovy pohyby a zvyklosti, a že jich není nejméně. U něj stačí jen nepatrná chyba, třeba v podobě úniku pousmání, a už by byl podezřelý. Opravdu to bude dlouhá cesta.
"Zítra nás budete také sledovat?" nadhodila Hermiona při odchodu do společenských místností.
"Ne. Zítra se budeme učit jména všech studentů, samozřejmě i s jejich podobiznami," pousmála se Angela.
"No...Já se možná skočím podívat na Draca. Popravdě mě trochu děsí, že budu sám v jiné koleji než ostatní," zamračil se trochu Philip.
"Neříkej, že máš strach? Vždyť už jsi velkej chlap!" popichuje ho Angela.
"Možná trochu i jo. Budu to mít o trochu těžší no. Budu náchylnější na chyby," ušklíbl se. Dan si odfrkl a všichni pochopili. Pořád to bude on, kdo to bude mít nejhorší, protože ještě pořád tu je Brumbál. Bude sedávat vedle něj ve Velké síni a samozřejmě budou určitě i nějaké porady a další.
"Nevěšte hlavy! Všechno bude OK!" povzbuzuje je Glorie. "Tak zatím dobrou noc!" Rozloučila se se všemi a zalezla do jejich pokoje, který jim zde zřídila Sharon.
"Dobrou!" rozloučili se všichni a studenti zamířili do svých kolejí. Po cestě si ještě povídali o celém dnešním dni. Hermiona se v půli cesty zarazila.
"Tuto neděli je úplněk, ne?" nadhodila a pozoruje Harryho.
"Ano, ale neboj, budu v pořádku!" pousmál se na ni povzbudivě.
"Já vím, jsi vždycky v pořádku, ale..." sklopila hlavu k zemi.
"Ale co?" pobídl ji k tomu, aby mluvila. Draco s Marleen se na ni zkoumavě zahleděli.
"Smrtijedi se nějak dokázali dostat sem do hradu. Co když se dostanou do Chroptící chýše?" vyslovila svoji obavu.
"Kdo by dobrovolně lezl do baráku k proměněnému vlkodlakovi?" nechápe ji Harry.
"Harry má pravdu," přidal se na jeho stranu Draco.
"Neblbni! Mě je to jasné! Ale až se proměníš zpátky, vždy tam ještě nějakou dobu zůstáváš, abys nabral svoje síly. V té době by mohli…" protáhla a znovu se na něj zahleděla.
"Budu v pořádku, neboj se!" usmál se a vzal ji kolem ramen. Úsměv mu vrátila a vyšli dál. Raději se k tomuto tématu už nevraceli.
Celý týden probíhal ve stejném duchu. Po vyučování si udělali všechny domácí úkoly, šli na večeři a poté se tajně vypařili k Sharon do komnat, kde veškerý čas věnovali Glorii, Angele, Philipovi a Thomasovi. Daniel vždy šel za Foxem do pracovny a tam zůstali.
Dvojníci se začali učit, na jaké úrovni jsou studenti ve škole. Glorie zjistila, že Hermiona je skvělou studentkou a nemá téměř s ničím problémy, takže jí to jde rychleji. Angela Marleen zná už dlouho, proto je jejich spolupráce rychlá a přesná a nemají spolu skoro žádné problémy. Angela o ní plno věcí už dávno ví. Zato Philip a Thomasem to mají horší. V některých předmětech budou muset svá kouzla omezit a kazit, v jiných zase nemusí. Zvláště Thomas se málem rozbrečel, když viděl Harryho výkon v lektvarech.
"To si ze mě děláš srandu?! To to tam chceš vážně přidat?" zděšeně zírá na nasekaný kořen, který chtěl Harry přidat do bublajícího kotlíku.
"Jo, chci..." odpověděl zmateně.
"A chceš při tom také přežít?" vypadlo z Thomase pochybovačně. Harry netuší, na co tím naráží. Nikdo jiný naštěstí v místnosti není a nemohou se tak nad jejich počínáním pobavit. Harry pochopil, že asi udělal něco špatně a ruku s kořenem raději stáhl.
"Jak vidím, tak lektvary zase tak těžký nebudou," poznamenal Thomas smířeně. "Prostě to do kotlíku nějak naházím a bude hotovo!" rozhodil ruce. Harry se zamračil.
"Tím chceš jako říct co?"
"Co tím chci říct? Že z toho pak vyleze to stejný, jako když se snažíš to udělat správně!" pousmál se. To se Harrymu ale moc nelíbilo.
"Jo, já vím. V lektvarech jsem prostě špatný, ale zas tak hrozný to snad není, ne?!"
"Myslíš? Vždyť ani nepoznáš rozdíl mezi nasekáním a nakrájením na kostičky!"
"A jaký je v tom rozdíl?!"
"He?" zarazil se Thomas a nevěřícně se na něj podíval. "Když je to na kostičky, má to na lektvar jiný vliv, než když je přísada nasekaná, nebo na plátky, nadrcená a tak. Tos nevěděl?" pozvedl zvědavě obočí. Harry se zarazil.
"Popravdě mi to bylo vždycky jedno," pokrčil rameny.
"A tím se to vysvětluje!" rozzářil se Thomas a přitrouble se usmívá. Harry nad ním zakroutil hlavou. Zbytek jejich hodiny lektvarů proběhl v klidu a Harry se už snažil všechno nakrájet tak, jak by to mělo být. Dokonce jeho výsledek byl docela uspokojivý, ale podle Thomasova názoru, a konec konců i Harryho, by ho stejně raději nikdo nevypil, i když by neměl mít žádný vedlejší účinek. Uklidili po sobě jejich provizorní pracovnu a přidali se k ostatním v Sharonině společence.
"Já se s vámi všemi loučím!" prohlásil Harry a má se k odchodu.
"Proč?" zarazil se Thomas.
"To ti to nedošlo? Dneska je úplněk!" zakroutil nad ním Harry hlavou. "Jdu do Chroptící chýše, jako vždycky," pokrčil rameny.
"Uvidíme se zítra!" usmála se na něj Hermiona s Marleen povzbudivě. Draco kývl na pozdrav a pousmál se. Harry jim všem vrátil úsměv a vydal se pryč. Chodby jsou skoro prázdné, takže má klid. S hlavou plnou myšlenek došel až k vrbě Mlátičce, kde si vzal dlouhý klacek, aby se dotkl suku, který ji znehybní. Prolezl do úzké chodby mezi jejími kořeny a dál až do Chroptící chýše. Vylezl v rozpadajícím se domě, kus od vesnice Prasinky. Zavřel za sebou bezpečně poklop, kterým sem prolezl, a přešel k zabedněnému oknu. Škvírou mezi trámy vyhlédl ven.
"Už se stmívá," zašeptal a povzdechl si. Za chvíli ho čeká přeměna v běsnící stvůru. "Už abychom odešli k tomu Foxovu příteli, který mě to naučí ovládat!" zatoužil po nejbližší výměně s dvojníky, aby měl už brzy klid.
Na obzoru vyšel měsíc v úplňku a Harry se začal proměňovat. Nebrání se tomu. Zjistil, že potom je to o něco pohodlnější, i když má v sobě lektvar od Foxe. Jeho mysl nahradila mysl divokého zvířete. Dlouhá noc právě začíná.
Probudil se někdy dopoledne, nemá ponětí o čase. Opatrně se posadil a natáhl se po svém plášti, který leží kousek od něj. Vypadá to, že vydržel bez úhony. Oblékl se a zamířil k nejbližšímu křeslu, aby se posadil. Za ním se ozval tichý smích, který ho přimrazil na místě. Opatrně se otočil a jeho smaragdové oči se střetly s šedýma očima černě oděného cizince. Nebyl schopen pohybu.
"Co se děje? I po tak náročném večeru jsi ze začátku vypadal dostatečně čile. Pročpak nyní vypadáš, jako bys měl zemřít?" zeptal se ho cizinec sametově jemným hlasem, který ho kupodivu uklidňuje. Harry se trochu vzpamatoval a obrátil se k němu čelem.
"Kdo jste? A jak jste se sem dostal?!"
"Já? Kupodivu jsem se sem dostal dveřmi, jak se většinou do domů dostává," odpověděl pobaveně a pohodlněji se posadil. Přitáhl si k sobě starý, polorozpadlý stolek a položil si na něj nohy, obuté do vysokých kožených bot do špice na nízkém podpatku. V pravé ruce drží vysokou železnou hůl zdobenou temně černými kameny a různými výstupky. Muž si upravil černý dlouhý plášť, ale nespouští z Harryho oči.
"Jste snad od Voldemorta?" nadhodil Harry.
"Podle toho, jak se to vezme," pousmál se koutkem úst a čeká, jak zareaguje.
"Že by další Smrtijed?" odfrkl si. Cizinec prudce praštil holí o zem, až to zadunělo. Jeho tvář potemněla a oči jakbysmet.
"Nejsem žádný jeho poskok!" zasyčel nebezpečně a postavil se do své plné výše. Pomalým krokem přešel k Harrymu a ten s nelibostí zjistil, že cizinec je o dobrou hlavu vyšší než on sám. O pár kroků couvnul.
"Kdo potom jste a co po mě chcete?" podezřívavě si ho prohlíží. Kdyby jen věděl, kde po jeho včerejší noci skončila jeho hůlka. Vypadalo to, že cizinec se uklidnil, protože se posadil zpátky do křesla, ve kterém seděl a znovu si položil nohy na stůl. Sáhl do svého pláště a vytáhl Harryho hůlku. Harrymu poskočilo srdce.
"Kdo jsem?" protáhl a jednou rukou si hraje s hůlkou. "Zajímavá otázka…" pousmál se a nespouští z Harryho očí. "Co po tobě chci? To je jednoduché. Dnes nic," pokrčil rameny a černé peří, které zdobí límec jeho pláště, se zachvělo.
"Prosím?" nechápe Harry.
"Jak jsem řekl," znovu se pousmál. "K té první otázce, kdo jsem, ti musí prozatím stačit, že jsem spojenec Voldemorta, ať se ti to líbí, nebo ne…" Harry vytřeštil oči a couvl ještě víc.
"Cože?! To není možné?!" vypadlo z něj.
"Proč myslíš? Myslíš si, že na světě existuje jen jedno zlo? Jen Voldemort a jeho Smrtijedi a nikdo víc na světě není zlý? To jsi potom pěkně naivní. Tohle zlo, je jen v Anglii, ale máš ještě celou Evropu, Ameriku, Asii, Afriku, Austrálii...Viděl jsi někdy mapu?" nadhodil posměvačně.
"Samozřejmě, že viděl!" odsekl.
"Pak tedy proč se divíš?" pozvedl obočí. "Anglie je jen malý kousek velkého světa. A není jediným místem, kde mají takové problémy jako tady, to tě nikdy nenapadlo?" Harry se zarazil. Má pravdu. Proč ho tohle nikdy nenapadlo? Měl tušit, že Voldemort si najde spojence někde v zahraničí a ti budou skoro na stejné úrovni jako Voldemort a možná ještě horší! Proč nad tím nikdy nepřemýšlel?
"A to jsem si myslel, že budeš inteligentnější. Jaké zklamání," povzdechl si a čeká na jeho reakci.
"Jsi tu potom, abys mě zabil?" zeptal se ho Harry smířeně.
"Už jsem ti řekl, že dnes po tobě nic nechci. To znamená, že po tobě ani nechci, abys umřel. To znamená, že tě nezabiju. Navíc, na takové úkoly má své Smrtijedy," poznamenal nezaujatě, ale Harry mu to neuvěřil.
"Tak mi potom vrať mou hůlku!" zkusil to.
"Nechce se mi. Navíc, chci něco zkusit," pousmál se a vrátil si ji zpátky do pláště. Harry se zděsil. To mu chce odejít s hůlkou?! "Neboj se. Vrátím ti ji v pořádku," znovu se pousmál, jako by se nic nedělo, jako by mu nebral tak důležitou věc.
"Ale co podle tebe mám dělat bez hůlky?!" vyletěl.
"Nic," pokrčil rameny. "Nebudeš ji totiž potřebovat. Sice jsem řekl, že tě nezabiju, ale to neznamená..." nedokončil a Harry se zděsil ještě víc. Než se však stačil trochu vzpamatovat, stál před ním a ucítil děsivou ostrou bolest v břiše. Tupě vzhlédl do obličeje Voldemortova spojence a klesl na kolena. Odtrhl od něj oči a pohlédl na černou dýku trčící z jeho břicha. Sípavě se nadechl. V ústech pocítil pachuť krve.
"Neboj se. Nezasáhl jsem žádné důležité orgány. Je to čistá rána, na kterou nezemřeš. Budeš v pořádku. Jen ti nejspíš zůstane jizva," snaží se ho aspoň trochu uklidnit a přiklekl k němu. Harry se chtěl trochu odtáhnout, ale ostrá bolest ho zastavila a málem vykřikl. "Nehýbej se, nebo to budeš mít potom jen horší," zašeptal a vzal ho do náruče i přes jeho protesty. Položil Harryho na starý gauč a přisedl si k němu. Jednu ruku mu položil blízko rány a druhou rukou dýku plynulým tahem vytáhl. Krev proudem vytryskla z rány. Cizinec k ní přiložil skleněnou nádobku a vzal si trochu chlapcovy krve. Nádobku pečlivě zazátkoval a očistil, poté si ji schoval do pláště k hůlce. Harry zbledl díky ztrátě krve.
"Skvělý, rána mě možná nezabije, ale vykrvácím!" zachrčel ztěžka a dívá se na muže, který stále sedí u něj. Ten se pousmál a k ústům mu přiložil jinou lahvičku. "Co je to? Nechte mě konečně být!" snaží se ho chabě odstrčit.
"Je to dokrvovací lektvar. To zajistí, že po další čtyři hodiny určitě nevykrvácíš. Do té doby tě tu najdou tví přátelé, to se neboj," povzbudivě se na něj usmál a násilím ho donutil obsah lahvičky vypít. Harry zasténal bolestí. Muž vedle něj mu trochu podložil hlavu, aby mu to aspoň trochu zpříjemnil.
"Co jsi sakra zač?!" zachrčel znovu svoji otázku.
"To ani sám Voldemort neví," usmál se tajemně a zmizel, i s Harryho hůlkou a krví.
"Do háje!" zaklel a položil si ruku na ránu. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí, a zatlačil si na ránu, aby krvácení aspoň trochu zastavil.











