
7. Kapitola
Jsem, kdo jsem
2/2

Do hostince z ulice vešli pro něj dvě známé osoby s rodinou zrzků, hnědovlasou dívkou a ještě nějakými dvěma lidmi. Bohužel jeden pár hnědých očí si ho všiml a okamžitě k němu zamířil. Ostatní šli jeho příkladem, takže si mohl prohlédnout tváře všech.
"Harry?! Co to, u Merlina, mělo znamenat?!" začal rozzlobeně.
"Pokud vím, tak tobě do toho nic není…" protáhl a napil se máslového ležáku.
"Mohli tě zabít, sakra!" vyštěkl nepříčetně. Harry ho chvíli sledoval, než se ušklíbl.
"To není v mém životě žádná novinka, pokud sis všiml," pokrčil rameny. Naráží na své jizvy, které tomu ledacos napovídají.
"Co to bylo za kouzlo?" změnil téma hovoru Lupin. Všiml si, jak z jednoho místa zmizel a objevil se někde jinde. Bylo to úžasné a zároveň děsivé. Něco tak rychlého nikdy neviděl.
"Co máš na mysli?" zamračil se trochu a podezřívavě ho sleduje.
"Zmizel jsi a pak se objevil jinde. Přemístění to být nemohlo, toto bylo rychlejší. Mnohem rychlejší. Navíc po dobu boje byla kolem ulice protipřemisťovací bariéra," zkoumavě si ho prohlédl, jestli mu něco neprozradí jeho oči. Ale ty mu nic neřekly, jen ho přimrazili na místě. Přišly mu tak bezcitné, tak hrůzné!
"Tak tohle…" nepatrně se pousmál. "Velmi zajímavé kouzlo. Fulgusatus, neboli se mu také říká Bleskový krok! Už je ale lidmi zapomenuté a nikdo ho nepoužívá…" pokrčil rameny. "Taky je velmi složité. Trvá roky, než se ho naučíte," dodal a přelétl všechny očima. Nelíbí se mu, že na něj tak zírají. Je mu to velmi nepříjemné. Copak je nějaké cvičené zvířátko, které patří do ZOO? To snad zase ne. "A mám také jeden dotaz. Co to bylo za lidi?"
"Ty nevíš, co jsou zač?" vypadlo nechápavě z jednoho zrzka stojícího vedle hnědovlasé dívky. Domyslel si, že s těmito dvěma bude nejspíš chodit do školy.
"Ne. Nejsem odtud," usmál se na něj sladce, čímž mu dal najevo, že se mu jeho tón moc nelíbí.
"Byli to Smrtijedi," vysvětlila mu dívka vedle onoho zrzka. "Neboli přívrženci Ty-víš-koho." Tím mu to také nevysvětlila. On totiž rozhodně neví koho.
"Kohože?" pozvedl obočí a ušklíbl se. Zmátl je, takže netuší, jestli si z nich dělá legraci, nebo opravdu neví, která bije. Sirius se na něj zamračil.
"Moc dobře víš koho! Zabil ti rodiče!" zavrčel na něj.
"Promiň, ale v té době mi byl rok. Snad si nemyslíš, že si budu vše od mého narození pamatovat," znovu se ušklíbl a dopil svůj ležák. Zvedl se k odchodu a ani se s nimi nerozloučil. Jen je znovu přelétl očima a vyšel po schodech do patra, kde má pronajat jeden pokoj.
"Kdo si myslíš, že jsi?!" křikl za ním Sirius, než stačil zmizet. Harry se na chvíli zastavil, ale ani se neotočil.
"Jsem, kdo jsem," odvětil s klidem a zmizel jim z dohledu. Zavřel se u sebe v pokoji a padl do postele. Ještě pořád neovládá Fulgusatus tak, jak by chtěl, a vzalo mu to hodně sil. To kouzlo by zvládl možná ještě jednou, ale pak by se už nepohnul. Musí víc zesílit, aby ho mohl běžně používat. Zavřel oči a usnul.
"Co to bylo za chlapce?" obrátila buclatá zrzavá čarodějka na Siriuse se stejnou otázkou vepsanou v očích.
"Harry P..."
"Gregory!" přerušil ho Remus dříve, než stihl doříct to příjmení. Rozčileně se na svého kamaráda podíval, aby mu vysvětlil, proč ho přerušil a použil tohle jméno, když není jeho skutečné. "Kdyby tě slyšel, tak by tě s největší pravděpodobností zabil," vysvětlil jednoduše.
"Proč si to myslíš?" zamračil se.
"Ty jeho oči mi to prozradili. Jsou tak chladné, tak děsivé…" vydal ze sebe a zamyšleně pohlédl na schody, po kterých před chvílí odešel. "Je nepředvídatelný, musíme si na něj dát pozor. Vždyť víš, jaké bylo setkání v Brumbálově pracovně. V jednu chvíli byl klidným a v druhou mi připomínal spíše šílence," povzdechl si smutně a poté se podíval na přítomné studenty Bradavic. "A vám třem radím také, abyste si na něj dávali pozor, ano?"
"Jistě," přikývla jako první zrzavá dívka a dva její spolužáci se k ní přidali. I oni se rozešli do svých pokojů, které si zde pronajali. Už brzy totiž některé z nich čeká návrat do školy čar a kouzel.
**********
Děsivá postava v temném plášti postupuje rychlým krokem ztemnělou chodbou, kterou skrovně osvětlují pochodně. Jeho rudé oči září ve tmě a dotváří zlověstný výjev plný nenávisti a temnoty. Zastavil se před určitými dveřmi. Neobtěžoval se s klepáním a vešel dovnitř. Tři osoby uvnitř komnaty se okamžitě postavily a obrátili se k němu čelem. Seděli v pohodlných křeslech u krbu a mlčky na něj čekali. Konečně dorazil.
"Jak se cítíš?" zeptala se ledově žena v rudých šatech a postoupila k němu. To ona mu zachránila život. Uspěla. Konečně může znovu povstat.
"Konečně jsem plný sil! Nebude trvat dlouho a vše, co jsem ztratil, nabudu zpět!" zasyčel nebezpečně. Calisto se ledově usmála a odstoupila od něj. Těší ji, že je konečně v pořádku. Trvalo to mnoho let, ale její snažení nyní přinese své ovoce. Temný pán stočil své rudé oči na přítomného mladíka a změřil si ho pohledem. I on je děsivý. Dlouhé vlasy, které byly původně černé, si kouzlem obarvil na tak světlou blond, že je má téměř bílé, což silně kontrastuje s jeho černým koženým oblečením a temným úzkým obočím. Jedno zlatohnědé oko se zorničkou podobnou hadu zakrývá páska, kterou mu na obličeji přidržují dva řemínky. Jeden mu vede přes čelo, druhý pod druhým okem. Z druhé strany mu obklopují ucho. Není to ale vidět, protože přes tu část obličeje má stažené své světlé vlasy. Na ústech mu hraje děsivý úsměv. Kdyby jeho obličej nebyl tak chladný, byl by velmi pohledný. Jeho rty i obočí nad zdravým okem mu zdobí kovové kroužky.
"Mám pro tebe úkol, Viktore…" zasyčel k němu a postavil se před něj.
"Ano, otče? Poslouchám," mírně se poklonil. Jeho hlas je tichý, ale ledový, jako zimní vítr pozdě večer.
"Je to důležité! Najdi toho spratka, Harryho Pottera! Chvíli ho sleduj, jaké má schopnosti a pak dej hlášení!" ledově se zasmál. Viktor se ušklíbl.
"Jistě, otče. Tvé přání bude splněno," znovu se mu poklonil a pohlédl na poslední přítomnou osobu. Dívka se při jeho pohledu zachvěla.
"Svoji sestru vezmi s sebou, ať se učí!" ušklíbl se Pán Zla a podíval se na mladou dívku. Uhnula očima. Vždy ji ty rudé oči jejího otce děsily. Ona sama má krásné zlatohnědé, jako její bratr, ale zorničky narozdíl od něj nemá podobné Hadu. Dlouhé temně černé vlasy jí splývají po zádech a kratší prameny jí spadají do půvabného obličeje.
"Jistě, otče!" souhlasil a nespouští z ní oči. Ví, že ona je povahově úplně jiná, než on a jeho otec. Dalo by se říct, že je i úplně jiná, než její matka. Musí ji naučit, jak se má chovat pravý potomek Pána Zla, nejmocnějšího kouzelníka na zemi. Lord Voldemort se déle v oné místnosti nezdržel a neslyšně zmizel, podobně jako had. Calisto pohlédla na své dvě děti, které se hypnotizují navzájem. Vyrůstali spolu sice, ale nikdy se extra v lásce neměli. Nyní musí pracovat společně a musí uspět, jinak je čeká hněv otce.
"Jdeme!" zavelel Viktor a dívka přikývla. Mlčky bez jakékoliv emoce ve tváři ho následovala. Calisto zůstala v místnosti sama. Přešla ke krbu a posadila se do jednoho z křesel. Zahleděla se do plamenů a nepřítomně si rukou přejela přes levou stranu krku. Má zde tetování. Je to podivný obrazec velmi vzdáleně podobný drakovi. To díky němu je připoutána na toto místo. K tomu veškerému děsu, který číhá všude kolem.
Ze zamyšlení ji vytrhlo zaklepání. Něco si pro sebe zavrčela, ale nakonec příchozímu povolila vstup. Ani se nemusela ohlížet, ví, že to je jeden z jeho poskoků, kdo jiný by to na takovém místě byl?
"Co chceš?!" vyštěkla na něj a ani se na něj nepodívala.
"Pán Zla si Vás žádá, madam," poklonil se jí Smrtijed a hned na to zmizel. Protočila oči, ale hned všechny emoce zahnala do kouta své mysli a zabránila jim, aby vyšly na povrch. Důstojně vstala s chladnou tváří a pevným krokem se vydala k sálu, kde obvykle tráví veškerý čas. Ví, že ho tam najde.
**********
Harry se probudil později dopoledne. Byl opravdu vyčerpaný a spánek mu jen prospěl. Ještě má volný dnešní a zítřejší den a pak nastoupí na vlak do Bradavic. Vylezl z postele a nejprve se šel umýt. Oblékl se do obyčejných mudlovských kalhot, košile a tenisek. Košili si nechal napůl rozhalenou, aby mu nebylo horko. Sice mu je trochu vidět tenká jizva, která se mu táhne přes hrudník, ale to jen když by ho začal někdo pořádně zkoumat. Delší vlasy pod ramena si nechal rozpuštěné a nechal neposedné prameny, ať mu z větší části zakrývají obličej. Nebral si ani kontaktní čočky, ale obdélníkové brýle. V zamyšlení vyšel z pokoje a sešel do hospody. Nijak se nerozhlížel a rovnou šel k baru, aby si objednal něco k jídlu a pití. Teprve pak se porozhlédl. Všiml si několika zvědavých pohledů, neboli všichni, které viděl včera s Blackem a Lupinem, včetně jich samotných. Sedl si co nejdál od nich a po cestě si koupil Denního věštce od chlapce, který mu noviny nabídl. Sedl si zády ke stěně, aby měl výhled na celý lokál, ale stejně se zakryl novinami. Chvíli jimi jen listoval, když narazil na článek ohledně včerejší bitky na Příčné. Se zájmem se do něj začetl.
"Vaše objednávka!" ozval se před ním hlas obsluhujícího a na stůl položil máslový ležák a talíř s jídlem.
"Díky!" položil noviny na stůl a přitáhl si k sobě talíř se sklenicí toho dobrého pití. S chutí se do toho pustil, ale oči neodtrhl od novin. Trochu se zamračil, když zjistil, že byly dvě oběti útoku a několik zraněných, kteří leží v nemocnici pod dozorem lékouzelníků. Dojedl svoji snídani a znovu se celý schoval za novinami. Nohy si neslušně položil na stůl. Od někoho uslyšel pobouřené odfrknutí, ale je mu to celkem jedno. Do novin se začetl tak moc, že ho vyděsilo, když někdo do stolu pod jeho nohama surově praštil. Šokem poskočil a okamžitě se podíval na narušitele.
"Mistře…?" vypadlo z něj zaraženě, když se shledal s modrýma očima Garretha Brennena, lovce upírů a mistra Allena s Alecem.
"Jakejpak mistr, ty skřete?" začal se smát jeho výrazu. Moc dobře ví, že ho vyděsil, ale to byl záměr. Několik párů očí je se zájmem sledují.
"Jste přece mistr mých bratrů, ne?" nadhodil a ušklíbl se na něj. Lovec přikývl a posadil se k němu ke stolu. "Co tady děláte, mistře?"
"Co bys řekl? Odpočívám od těch tvých zatracených bratrů! Už mám plný zuby těch jejich hovadin! Taková neopatrnost, to nepochopím!" stěžuje si a objednal si dvojitou ohnivou whiskey, kterou nechal přinést i pro Harryho.
"Pokud to nevíte, nejsem plnoletý!" naklonil se k němu. Lovec se k němu naklonil také a stejně tichým hlasem mu odpověděl.
"Ale to je mi šumák, skřete!" usmál se na něj sladce. Harry se nad ním musel pousmát. Toho člověka měl vždycky rád, i když je to podivín a občas nervák. Také mu vadí, jak mu přezdívá, ale už se s tím vyrovnal. Říká tak i dvojčatům. Spíš každému studentovi, takže je na tom stejně jako všichni jeho sourozenci. Obsluhující jim donesl dvě skleničky požadovaného pití a hned se zase odšoural pryč. Lovec si vzal jednu a druhou přistrčil k Harrymu, který si ji podezřívavě prohlíží. Ví, že je to silné pití, a také ho ještě nikdy nepil.
"Tak co bude?" popohnal ho lovec a skleničku mu vtiskl do ruky. "Tak na naše zdraví!" přiťukli si a lovec vypil obsah skleničky na ex. Harry se do toho ale nijak nemá. Nejvíc mu vadí pohledy Blacka a Lupina, kteří tu stále jsou s tou rodinou zrzků! "To tu budem sedět do Vánoc?" nadhodil znuděně jeho společník, pobídl ho, aby se konečně napil. Harry si povzdechl a lokl si. Tekutina ho začala pálit v krku a zabránila mu v dýchání. Zakašlal a začal lapat po dechu. Lovec před ním se mu začal smát. "Ty jsi ale chcípák, co?" pořád se směje a nechal si přinést druhou sklenku ohnivé whiskey. Harry nad ním protočil oči. Když pomine dávící efekt, který dostal, tak je to celkem dobré pití, to musel uznat. Jenže problém je, že pokud si lovec dá ještě několik takových za sebou, bude na mol. To mu ale v nejmenším nevadí, jak si povšiml. "Tak co máš v plánu, skřete?" změnil téma hovoru a hodil do sebe další sklenku.
"Pozítří jedu do školy. Budu se učit. To mám v plánu!" odvětil a sleduje, jak mu donesli další rundu. Harry si lokl své whiskey, už úspěšněji. Ani jednou nezakašlal, jen se trochu zašklebil.
"Já myslel, že chodíš na Irskou? Tady jsi od ní sakra daleko!" poznamenal a hraje si se skleničkou v ruce. Pozoruje tu zlatavou tekutinu a čeká na odpověď.
"Chodil. Přestoupil jsem," odvětil s klidem a nepřestává sledovat vypočítavé oči lovce.
"Opravdu? Zajímavé… A proč?"
"Co proč?" přeptal se. Ví, na co naráží, ale chce si být jist, jestli to je opravdu to, co si myslí. Lovec se na něj podíval stylem, že ví, co myslí. "Nechci o tom mluvit!"
"Proč…?" protáhl a zase se zahleděl na zlatavou tekutinu, kterou vzápětí vypil a objednal si další. Harry přestal s počítáním, kolik už jich má v sobě. Očividně to na něj ale nemá žádný vliv.
"Jak jsem řekl! Nechci o tom mluvit!" zopakoval důrazněji a nevraživě se na něj podíval. Lovec přikývl, že chápe a pozorně si ho prohlédl.
"Víš, že ses hodně změnil, co jsem tě viděl naposled?" nadhodil a Harry postřehl, že Black u stolu kus od nich zbystřil. Snaží se nejspíš z jejich hovoru postřehnout co nejvíce informací.
"Lidé se mění!" pokrčil rameny a dál to řešit nechtěl, jeho společník má jiný názor.
"Ale za tak krátkou dobu se člověk nemůže tak rapidně změnit…" dodal jen a dál to nerozváděl. I on si totiž všiml nastražených uší jednoho z hostů. "A odposlouchávání cizích hovorů je neslušné…" dodal jakoby nic. "Zvláště, když se dělá tak nápadně. Vím o tom už od začátku, ale už mě to začíná srát. Myslel jsem, že ho to přestane bavit…" protáhl, ale ani se na toho dotyčného nepodíval. Ušklíbl se, protože Black sebou trhl. Lovec sebral ze stolu svůj kovbojský klobouk, který vždy nosí, a posadil si ho na hlavu, čímž si zakryl notnou část obličeje. "Tak já se loučím, skřete!" otočil se k odchodu a zamířil ke vchodu.
"Hej! A co platit!" zastavil ho ostrým hlasem, čímž zase upoutal pozornost všech přítomných. Lovec pootočil hlavu jeho směrem.
"Jsem jen chudý lovec a ty jsi velmi hodný chlapec a můj starý známý…" pousmál se a znovu se rozešel.
"Ty jsi chudý lovec a já ještě chudší student!" zavrčel si pro sebe, ale to už lovec zmizel. Harry naštvaně vypil zbytek své whiskey. To už k němu přišel obsluhující s účtem. Harry se na něj podíval a vytřeštil oči.
"Až ho uvidím, zabiju ho!" zasyčel ledově a podal mu požadované peníze. Skoro všechny kouzelnické, které má právě u sebe. Ani se neohlédl a rozhodným krokem zamířil ke dveřím do ulic mudlovského Londýna. Musel projít i kolem stolu s Blackem, který ho jen tak nenechal. Chytil ho pevně za ruku, aby ho zastavil. Harryho tvář potemněla a nebezpečně se na něj podíval.
"Pusť!" poručil mu ledově, ale Black ho neposlechl.
"Měl by sis konečně uvědomit, kdo jsi!" poznamenal a hledí mu do očí. Snaží se, aby jeho hlas zněl pevně a rozhodně, ale moc se mu to nedaří při pohledu na rozzuřeného mladíka. Harry se k němu sklonil, takže se mu přímo zadíval do očí z minimální vzdálenosti.
"Spíš TY by sis měl uvědomit, kdo jsem! Jsem Harry Gregory, který s tebou nemá nic společného! Ten, koho tak hledáš, už dávno zemřel! Tohle by sis měl konečně uvědomit!" zašeptal tak tiše, aby to slyšel jen on a nikdo kolem něj. "A teď mne pusť!" rozkázal mu stejně tiše. Sirius sklopil oči a ruku spustil k tělu. Harry kývnutím hlavy naznačil, že tak udělal dobře. Narovnal se a bez dalšího okounění odešel z hostince pryč. Sirius se zničeně obrátil čelem ke svým přátelům.
"Proč je pro tebe tak důležitý?" zeptala se ho jemně hnědovlasá dívka a zkoumavě si ho prohlíží. Lupin jí slíbil, že se to jednou dozví, ale teď na to není vhodná doba.












hmm, tak tohle se mi líbí, jak se všemi zametá xD hele, budeš psát i o tom, co zažil v té minulosti? mě by to docela zajímalo