close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

SZ 6. Kapitola - Rozhodnutí 1/2

4. ledna 2011 v 18:56 | Taria
av

6. Kapitola


Rozhodnutí



add

          Harryho dopravili na ošetřovnu celkem rychle a uložili na jedno z lůžek. Ošetřovatelka Tylerová všechny vyhodila na chodu, až na Abigail, která je též léčitelka. Svlékly Harrymu potrhanou a zkrvavenou košili, aby se dostaly ke všem ránám.
          "U Merlina, čím si to musel zase projít?!" povzdechla si Abigail, když spatřila tu hrůzu. Záda má posety tenkými jizvami a několika čerstvými řeznými ranami. Poznala, od čeho ty jizvy jsou, ale nechce na to ani pomyslet. Přes hrudník se mu táhne jedna dlouhá tenká jizva a má zde také několik menších otevřených ranek. Levý bok už je horší, jako by do něj někdo vrazil dýku. To je nejhorší rána. S tou začaly jako s první. Naštěstí nebyly porušeny žádné důležité orgány.

          "Co se mu asi stalo?" nadhodil Max sedící na zemi u stěny naproti dveřím ošetřovny. Alex sedí po jeho levici, Red po pravici. Vedle Alexe se posadila ředitelka. Nikdo se neobtěžoval s vyčarováním židlí nebo lavice, kam by se posadili. Na co by měli mít oni pohodlí, když Harry tam vevnitř s největší pravděpodobností bojuje o život?
          "Nevím… Ani na to nechci pomyslet," přiznal se Alex a přehodil mu ruku přes ramena. Red se od doby, co se posadil na zem, ani nepohnul a neustále hypnotizuje dveře. Skoro ani nemrká, aby mu neušel sebemenší pohyb.          
          "Bude v pořádku, určitě!" snaží se všem pozvednout náladu jediná přítomná žena, i když si sama není moc jistá. I kdyby byl v pořádku po fyzické stránce, tak co ta psychická? To zatím nikdo nedokáže říct. Po nějaké době se k nim přidali i profesoři černé magie a OPČM. Nejprve je chvíli zaraženě sledovali, jak sedí všichni na zemi včetně ředitelky školy, ale nakonec se k nim přidali.
          "Ehm…" ozvalo se z konce chodby zaraženě, přesněji od schodů. Všichni tam pohlédli a spatřili Marcuse, jak nerozhodně stojí na místě. "Viděl jsem, jak jste šli sem s nosítky a...Byl to Harry, že ano?" začal nejistě.
          "Ano, byl," přikývla ředitelka a ukázala na dveře ošetřovny. "Právě se o něj starají. Musíme počkat, než se něco dozvíme," usmála se jemně. Marcus přikývl a pevným krokem přešel k Redovi a posadil se vedle něj. Ten skoro nevzal na vědomí, že se k němu usadil jeho dlouholetý dobrý kamarád. Mezi všemi se opět rozhostilo ticho.
          Už tam mohli sedět klidně i několik hodin, když se klika u dveří nepatrně pohnula a Red okamžitě vyskočil na nohy. To byl pro všechny pokyn, i když si oni sami toho pohybu nevšimli. Už si mysleli, že to je planý poplach, když se dveře otevřely a v nich spatřili slečnu Tylerovou, jak se smutně usmála.
          "Byl na tom opravdu špatně. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby… ale tím se nechci zabývat!" zamluvila rychle nedořečenou myšlenku. "Po fyzické stránce bude určitě v pořádku, ale nevím, jak to bude s tou psychickou. Je teď nadopován lektvary a spí. Musí hodně odpočívat. Podle známek na jeho těle to je opravdu potřeba," povzdechla si. "Klidně můžete jít dovnitř, ale musíte být všichni potichu! Opravdu potřebuje klid!" nepatrně se usmála a vytratila se do své kanceláře patřící k lůžkové části pokoje. Nechala si však otevřené dveře. Všichni vešli dovnitř a přidali se k Abigail, která si u jeho lůžka vyčarovala židli. Drží jeho ruku a starostlivě ho pozoruje. Tolik se změnil. Už to určitě není její patnáctiletý chlapec. Tohle je už dospělý osmnáctiletý muž! Napovídají tomu ostré rysy ve tváři. Všechna dětskost, která tam ještě byla, nadobro zmizela. Určitě o dobrý kus vyrostl a zmužněl. Ne. Tohle už opravdu není ten chlapec, kterým by měl být, ale hlavní je, že je zpátky a je živý.
          "Tak co?" odvážil se jako první promluvit Alex. Mluvil tiše, skoro neslyšně, ale znělo to, jako by to zařval.
          "Snad ani nechci vědět, co všechno si musel prožít!" poznamenala skoro neslyšně Abigail. Volnou rukou jemně přejela novou jizvu pod levým okem. "Ta je nová… A další má různě po těle. Nejsou to ale ty, které má z dětství. Ty jsou nové! Nechtěj ani vědět z čeho!" zlomil se jí hlas. "Kdo ví, co všechno si musel vytrpět, že byl takto zřízený. V boku má hlubokou ránu. Od dýky! To je naštěstí jediné nejvážnější zranění," v jejím hlase byla znát úleva, ale přesto velká bolest. Možná to je nejvážnější zranění teď, ale určitě už utrpěl mnohem vážnější. Takto vyzněla její slova. Zavládlo naprosté ticho. Nepotřebují slova. Ví, jak se všichni cítí, na co myslí. Abigail se natáhla a co nejjemněji mu z obličeje sundala pramen dlouhých vlasů. Má je minimálně dvojnásob delší, než když ho viděla naposled. Smutně se usmála a stiskla jeho ruku pevněji. Tiše se modlí a doufá, že bude v naprostém pořádku.

          Trochu otevřel až příliš těžká víčka, ale hned je zase zavřel. Je moc velké světlo a to ho bolestivě pálí. Chvíli počkal a zkusil to znovu. Byl úspěšnější. Zamžoural kolem sebe a rozeznal několik postav. Zrak má rozostřený, protože nemá brýle, ani kontaktní čočky, ale už si zvykl. Dlouho je neměl.
          Bezpečně rozeznal všechny postavy. Proč tu ale jsou? A kde se tady vzali? Vždyť přece je v jiné době, nemohou tady být. Zarazil se a zalovil v paměti. Ne… Vrátil se. Ano, tak je to. Nějak přišli na to, co se stalo a dostali ho zpátky. Ale proč až po tak dlouhé době? Po kolika že to bylo letech? Tři roky? Možná.
          "Konečně ses probral," oddechla si Abigail a pomohla mu napít se čisté vody. Vděčně vypil celou sklenku a zahleděl se na ni. Musel chvíli zaostřovat, než spatřil její tvář. Nezměnila se. Copak nebyl pryč celé tři roky? Nějak se musela změnit! Obrátil pohled dál a našel tvář Reda. Nechápe to. Ten je také pořád stejný! Co se to děje?! Proč jsou stejní? Copak se vůbec nezměnili, zatímco on ano?
          "Jak se cítíš?" zeptal se někdo jiný. Bezpečně poznal hlas Alexe. Neodpověděl, ale pořád si je všechny zdlouhavě prohlíží. Tak dlouho je neviděl, ale přál si to. Celou tu dobu je tak moc chtěl zase spatřit a teď tady jsou! Ale proč jsou pořád stejní, jako před třemi lety? To přece nejde! Tohle musí být sen, jen sen. Jinak se to nedá vysvětlit.
          "Nejspíš jsi zmatený," promluvil zase někdo jiný. Nemůže mluvit jen jeden člověk? Mate ho to! Obrátil pohled na profesora Brooka, který mluvil nyní. "Podařilo se nám zjistit, co se stalo a dokázali jsme tě tak vrátit zpátky. Vítej zpět ve svém čase!" usmál se na něj. Neodpověděl. Pořád nechápe.
          "Možná bys měl vědět, že tady uběhlo jen pár dní od tvého zmizení." Zase někdo jiný. Tentokrát profesor Hanks. Konečně něco, co by vysvětlilo ten rozdíl. Ale i tak. Pořád je zmatený. Potřebuje chvíli klid, aby si to mohl pořádně srovnat v hlavě.
          "Všichni ven!" ozval se rázný hlas. Teď to byla slečna Tylerová. Ale nespatřil ji, jen ji uslyšel. Všichni se poslušně zvedli a rozloučili se s ním. Ošetřovatelka k němu přišla a začala mu kontrolovat všechna zranění. Naštěstí se hojí dobře.
          "Odpočiň si. Určitě si potřebuješ ujasnit hodně věcí," usmála se na něj jemně a odešla. Konečně klid. Není tu nikdo, kdo by ho mohl mást ještě víc, než už je. Začal si vzpomínat, co že se to přesně stalo před třemi roky. Dostal se do minulosti a to pěkně ošklivé a nepřejícné. A teď je zase zpátky. Zčistajasna je zase zpátky ve své době a má kolem sebe lidi, které tak moc chtěl zase spatřit. Jenže oni nezestárli. Oni si prožili jen pár dní, zatímco on má za sebou dlouhé tři roky… Pokusil se posadit, ale okamžitě toho nechal. Ostrá bolest v boku ho zastavila. Raději podobnou hloupost zkoušet nebude. Pevně zavřel oči a začal přemýšlet.

          "Opravdu bude v pořádku?" zeptal se Max své mámy, jakmile se za nimi zavřely dveře ošetřovny.
          "Určitě ano. Je jen hodně zmatený. Musí si nejprve uvědomit, že je zpátky ve své době a navíc se musí vyrovnat s tím, že zde uběhlo jen pár dní, ale v jeho případě jsou to nějaké tři roky. To není jen tak…" smutně se na něj usmála a každý se rozešel po své práci. Ředitelka s profesory odešla do své kanceláře, Marcus se vytratil do studovny a Gergoryovi tak zůstali sami. Alex si kvůli tomu, co se stalo, vzal v práci volno. Už zde jsou pár dní a teprve dnes se probudil. Navíc nepromluvil ani slovo. Kdo ví, jestli se vše vrátí do starých kolejí. Vlastně to už ani nejde.

          Druhý den k Harrymu přišli jen jeho rodiče a sourozenci. Posedali si kolem jeho postele, ale nic neříkali. Harry se před chvílí probudil. Pousmál se nad jejich načasováním.
          "Jak tak sleduju, nahnal jsem vám strach, že?" promluvil poprvé od chvíle, kdy se vrátil do svého času, pokud nepočítá jméno Abigail. Jeho hlas je hlubší a sametovější, než předtím. Všichni se na něj usmáli.
          "A jak," přisvědčila Abigail a vzala ho za ruku.
          "Kde skončily ty kožený kalhoty?" zeptal se jí najednou. Na chvíli se razila, ale pak je vytáhla ze skříňky v nočním stolku. Podala mu je a Harry našel jedinou kapsu, která v nich je. Vytáhl pevný řetěz, na němž se houpe černý onyx. Kalhoty s nezájmem nechal ležet. Abigail je vzala a znovu uložila do stolku. "Klidně se toho můžeš zbavit," řekl s nezájmem, když si všiml jejího počínání. Přikývla, ale nechala je tam.
          "Jak se cítíš, Harry?" otázal se Red. Měl o něj hrozný strach už od začátku, když nepřišel po večerce na pokoj. Chvíli nic neříkal, ale pak se pousmál.
          "V pohodě…" pokrčil rameny. Poznali ale, že tak moc v pořádku to není. Raději to nechali být, aby ho s jeho vzpomínkami netrápili.
          "Viníci?" nadhodil a pohlédl na Alexe.
          "Budou náležitě potrestáni a až nabudou plnoletosti, půjdou do Azkabanu. To co udělali, je…"
          "Nech to být!" přerušil ho Harry a pevně se mu zahleděl do očí.
          "To snad nemyslíš vážně? Vždyť se na sebe podívej!" rozhněval se.
          "Já moc dobře vím, jak vypadám!" odsekl podrážděně. Alex se okamžitě zarazil a omluvně se na něj podíval. "O to nejde. Nechte je být. Na co je trestat, když ani nevěděli, co dělají? Jsou to prostě hlupáci, kteří se musí poučit ze svých chyb! Nic víc," zmlkl a odvrátil od něj tvář.
          "Vím, jak to myslíš, Harry, ale musí být potrestání!" snaží se mu Alex domluvit, ale bezúspěšně. Harry se rozhodl a jeho se to týká v první řadě. "Dobrá. Jak chceš. Promluvím o tom s ředitelkou. Pokud bude souhlasit i ona, pak nedostanou žádný trest a ani je nenahlásíme ministerstvu," s povzdechem souhlasil, ale je poznat, že se mu to v nejmenším nelíbí. Harry přikývl na souhlas. Rozhostilo se mezi nimi naprosté ticho. Nikdo neví, co by měli říct, jak se k němu mají chovat. Seděli tam tak ještě hodnou chvíli, než je ošetřovatelka vyhodila. Rozloučili se s ním se slibem, že zase přijdou.
          Později toho dne za ním dorazila sama ředitelka. Vyčarovala si u jeho postele obyčejnou dřevěnou židli a posadila se. Chvíli ho jen sledovala, než promluvila.
          "Mluvila jsem s tvým otcem," začala nejistě. "Řekl mi, o tvé žádosti netrestat viníky. Nemusím snad říkat, že se mi to vůbec nelíbí!"
          "To není Vaše věc. Týká se to jen mne a těch dvou," prohlásil, ale ani se na ni nepodíval. Ředitelka Rhuidová se zarazila a zahleděla se mu do obličeje. Oči upírá někam před sebe, jako by vůbec nevnímal, že tam je. Co se mu tam mohlo stát, že se stal tak chladným a lhostejným? Problesklo jí hlavou, ale ví, že to nebylo nic pěkného už podle jeho zdravotního stavu.
          "Dobrá. Vyhovím ti a nenahlásím to ministerstvu, ale…" protáhla a sleduje každý jeho pohyb. Schválně to nedořekla.
          "Ale?" pozvedl obočí a konečně se na ni podíval.
          "Musíš mi dovolit, abych je aspoň mohla potrestat já sama! To je spravedlivé, ne? Budou uspokojeny obě strany, jak ty, tak já!" její slova jednoznačně zamítla jakýkoliv odpor. K jejímu úžasu se pousmál a přikývl. Skoro ani nedoufala, že jí tuhle variantu povolí. "Dobře, děkuji," vrátila mu úsměv. "A pokud je tu něco, s čím bych ti mohla nějak pomoci..." nabídla mu svoji pomoc.
          "Možná by tu něco bylo, pokud je to možné..." protáhl a zahleděl se na ni. Pobídla ho, aby pokračoval. "Chtěl bych přestoupit!" Něco takového čekala.
          "Chápu," přikývla a trochu nachýlila hlavu na stranu. "Bohužel sice nejsou přestupy mezi školami kouzel obvyklé a stávají se jen zřídkakdy, ale pokusím se o to. Už jsi přemýšlel, jakou školu bys chtěl?"
          "Ani ne," pokrčil rameny. "Myslel jsem, jestli byste mi nějakou nedoporučila," zeptal se s nadějí v hlase. Sám nezná žádnou jinou školu kouzel, kam by mohl jít.
          "Možná by ti vyhovovala škola v Anglii? Jsou to Bradavice," nabídla mu nejbližší nejlepší možnost. Na jiné lepší školy by musel až do Francie, Německa nebo tam někam. Možná by nebyla špatná ani Amerika, ale to už je opravdu daleko.
          "V Anglii?" zamyslel se Harry a přikyvuje. "To by nebylo špatné..."
          "Dobrá. Projednám to nejprve s tvými rodiči a pak dám vědět tamnímu řediteli. Sejdu se s ním a předám mu tvé školní výsledky a moje doporučení. O prázdninách si ale budeš muset dodělat NKÚ. Tví spolužáci je dělají tento měsíc, ale ty na to nejsi zatím dost zdravý," řekla mu své plány a Harry přikývl na souhlas. O zkouškách ví a je mu víc než jasné, že si je bude muset dodělat zvlášť. A pokud se to povede, půjde příští rok na jinou školu. "Taky je ti doufám jasné, že do konce školního roku už tady do školy chodit nebudeš? Dávám ti volno. A na zkoušky NKÚ ti domluvím termín na ministerstvu, kde je složíš před komisí, souhlasíš?"
          "Souhlasím," přitakal. "Jak říkáte, začíná mi volno, takže bych se z ošetřovny mohl přesunout domů, nemyslíte? Abigail je léčitelka, slečna Tylerová to určitě dovolí!" snaží se co nejdříve osvobodit z ošetřovny. Nelíbí se mu tu a už mu sem párkrát vpadli žáci z nižších ročníků a koukali se na něj jako na nějaký zvláštní exemplář v zoo.
          "Jistěže," souhlasila s jeho návrhem. "Zítra se můžeš přesunout domů," zvedla se k odchodu a nechala židli, na které seděla, zmizet. "Zatím se s tebou loučím. Jdu poslat řediteli Bradavic sovu a promluvit si s tvými rodiči," s těmito slovy odešla a zanechala na ošetřovně jen s jeho myšlenkami. Okamžitě se přesunula do své kanceláře a nechala si zavolat manžele Gregoryovi. Mezitím, co na ně čekala, napsala dopis řediteli Bradavic a poslala ho po své sově pálené. Sledovala ji z okna, dokud jí nezmizela z dohledu. Vyrušilo ji zaklepání na dveře. Vyzvala příchozí, aby vešli. Byli to Abigail s Alexem. Pokynula jim, aby se posadili a sama si sedla do svého křesla.
          "Harry chce přestoupit na jinou školu," začala s tím, o čem s nimi chtěla mluvit.
          "Myslela jsem si to," přiznala Abigail.
          "Slíbila jsem mu, že se spojím s ředitelem Bradavické školy v Anglii a pokusím se zařídit jeho přestup. Však sami víte, jak je to s přestupy mezi kouzelnickými školami," povzdechla si. Přestup se většinou stane tak jednou za dvě století, možné ještě méně, protože každá škola vyučuje jiným způsobem a jiným kouzlům. Málokdy se stane, že jsou dvě školy ve výuce na dostatečně stejné úrovni, aby to mladý kouzelník zvládl.
          "To budete velmi laskavá!" poděkoval Alex a pohlédl na svoji ženu, která trochu pochybuje, že to vyjde.
          "Harry je šikovný kluk, který má skvělé výsledky. Jsem si jistá, že to zvládne!" snaží se zvednout její naděje. "Také jsem mu dovolila, že se zítra může přesunout domů. Do konce školního roku jsem mu dala volno. A na červenec mu domluvím náhradní termíny zkoušek NKÚ. Bude se ale muset dopravit na ministerstvo, což myslím nebude problém, že?" pohlédla na Alexe, který tam pracuje. Spíš ani tak ne na ministerstvu jako na jedné základně bystrozorů v Irsku. Přikývl však, že tam Harryho doprovodí a ukáže mu, kde bude skládat zkoušky. Domluvili se na všech podrobnostech a s ředitelkou se rozloučili. Vrátili se domů, aby tam Harrymu trochu poklidili pokoj a přizpůsobili ho pro zraněného.

          Odpověď z Bradavic jí přišla dřív, než čekala. Ředitel jí napsal termín schůzky, který je stanoven na dnešní den v jedenáct dopoledne. Má ještě nějaký čas, ale řekla si, že bude lepší, když tam dorazí dříve. Přemístila se.
          Objevila se před železnou bránou se dvěmi okřídlenými kanci. Celé pozemky jsou obehnané vysokou zdí a nepochybuje, že jsou dokonale zabezpečeny. Rozešla se směrem k hradu a rozhlíží se kolem sebe. Rozhodla se pro přemístění a ne krb, protože tu nikdy nebyla a chce vidět zdejší prostředí, aby pak mohla informovat Harryho.
          Je sobota a velmi pěkný den, takže jsou pozemky plné studentů od nejmladších po nejstarší. Někteří se na ni nechápavě podívali, jiní ji naprosto ignorují. Uvědomila si, že si nejspíš měla vzít kouzelnický hábit. Ve svém obvyklém oblečení, v bílém topu, plátěných kalhotách a dlouhém kabátu, značně vyčnívá. Raději to ale neřeší. Vešla do kamenného hradu a rozhlédla se. Zjistila si, kde má ředitel pracovnu. Začala stoupat po schodech nahoru. Neušlo jí, že schodiště se samo od sebe jednou za čas mění.
          Našla kamenný chrlič chránící vchod do ředitelovy pracovny. Ten se sám od sebe odklonil. Podivila se nad tím, protože tohle místo je zaheslované a ona heslo nemá. Vyšla po schodech nahoru a zaklepala na těžké dřevěné dveře. Vyzval ji hlas starého muže, aby vešla. Otevřela dveře a zarazila se nad tím shromážděním. To tu čekají všichni na její příchod? Ředitel sedí za svým pracovním stolem a před ním stojí další čtyři lidé.
          "Dobrý den, přeji!" pozdravila a zavřela za sebou dveře. "Jsem Freya Rhuid, ředitelka Irské soukromé školy kouzel," představila se a přešla k ředitelovu stolu.
          "Albus Brumbál!" představil se jí a podal jí ruku na seznámení. Stiskla ji a pohlédla na zbylé přítomné. "Tohle jsou ředitelé místních kolejí,"
          "Minerva McGonagalová," představila se jí vysoká hubená čarodějka v zeleném hábitu a brýlemi na očích. Vypadá velmi přísně.
          "Pomona Prýtová," druhá čarodějka, menší a baculatější se na ni usmála.
          "Filius Kratiknot!" malý kouzelník s pisklavým hláskem.
          "Severus Snape!" poslední z přítomných s ledově černýma očima, který si ji nepříjemně měří pohledem. Nejspíš mu nejsou pochuti její mudlovské šaty.
          "Moc ráda Vás poznávám," kývla na pozdrav a obrátila se na ředitele.       
          "Jsme tady, protože jste mne požádala o schůzku ohledně jednoho Vašeho studenta, nemýlím-li se?" nadhodil Brumbál, proč se zde všichni sešli.
          "Ano, máte pravdu! Požádal mne o přestup na tuto školu a já mu slíbila, že se pokusím udělat vše, abych jeho žádost splnila," začala hned zkraje. Ucítila udivené a jeden chladný pohled. Všichni se na ni zahleděli, jako by se zbláznila. "Chtěla bych mu vyhovět, proto jsem zde. Ten student se jmenuje Harry Gregory a je jedním z nejlepších ve své třídě. Příští rok nastoupí do šestého ročníku…" začala, ale byla přerušena.
          "Proč ten chlapec chce přestoupit?" zeptal se ho Brumbál a zkoumavě ji sleduje.
          "Kvůli jednomu incidentu, který se nedávno odehrál. Nerada o tom mluvím, když zde není on sám přítomen. Je to nepříjemná záležitost a lepší bude se tomuto hovoru vyhnout," pevně se mu zahleděla do očí. Jasně tím dala najevo, že víc se k tomu nedozví.
          "Dobrá. Do šestého ročníku má nastoupit, říkala jste to tak?" přeptal se. Přikývla na souhlas. "Máte jeho výsledky NKÚ?"
          "Bohužel. Kvůli tomu incidentu musí zkoušky skládat později než ostatní jeho spolužáci. Výsledky budu mít ke konci července."
          "Pak zatím nemáme o čem hovořit, paní Rhuidová!" zamítl žádost o přestup.
          "Pane! Ten student je velice nadaný a jsem si jistá, že to všechno zvládne! Patří mezi nejlepší mezi svými vrstevníky!"
          "Bohužel nemůžeme zakládat na vašich domněnkách ohledně toho, jestli to zvládne nebo ne. Jde do vyššího ročníku, proto potřebuji k zvážení jeho přestupu oficiální výsledky jeho zkoušek, které jsou pro všechny studenty stejné. Pak o tom můžeme hovořit více," omluvně se na ni zahleděl, ale tím ji moc neuklidnil.
          "Dobrá. Až budu mít výsledky, sejdu se s Vámi znovu, pane řediteli. Doufám, že poté k jeho přestupu svolíte. Teď mne prosím omluvte, mám ještě nějakou práci! Zatím nashledanou!" rozloučila se a tentokrát odešla letaxem. Po jejím odchodu zavládlo v pracovně ticho a všichni se zahleděli na Brumbála.
          "Na co myslíte, Brumbále?" zeptala se ho profesorka McGonagalová.
          "Jsem na toho chlapce velmi zvědavý," pousmál se.
          "Přemýšlíte o jeho přestupu, i když ještě nemáte výsledky jeho NKÚ?" zamračil se Snape nad tou myšlenkou.
          "Ano, přesně tak. To odhodlání paní Rhuidové sem toho chlapce dostat mi říká, že to bude velmi zajímavý hoch!" prohlásil a tajemně se usmál. "Možná velmi zajímavý…"

          Harryho náhradní termín pro zkoušky NKÚ nastal velice brzy. Pečlivě se na ně připravoval, i když poslední den spíš odpočíval, aby se zbytečně nestresoval. Spolu s Alexem se dopravil na ministerstvo kouzel v Anglii. Dostali se tam pomocí letaxu. Harry se podivil nad tím, kolik lidí tu je už v tuto raní hodinu. Je necelých sedm hodin a je to tu přeplněné čarodějkami a kouzelníky. Každý spěchá jiným směrem. Spatřil i velký pohyblivý plakát s nápisem:

Ministr kouzel Kornelius Popletal

          Už od pohledu se mu ten člověk nelíbí. Rozhlédl se dál po Atriu a spatřil nádhernou zlatou fontánu. Nad tím seskupením ale protočil očima. Dělají z kouzelníků pány všeho. To se mu nelíbí. Jak se mu na první pohled líbila, tak se mu na druhý naprosto zhnusila.
          "Děje se něco?" zeptal se ho Alex starostlivě, když si všiml jeho nesouhlasného pohledu upřeného na fontánu.
          "Ale nic," pokrčil rameny a odvrátil se. Společně přešli k pultu s kouzelníkem, který Harryho zkontroloval a dal mu štítek se jménem a důvodem návštěvy. Alex tu má svého šéfa, který mu zde rovnou dal nějakou práci, když už je přítomen v Anglii. Společně nastoupili do jednoho výtahu a nechali se vyvést do pátého patra. Podle pokynů ředitelky Rhuid našli kancelář Griseldy Marchbanksové, která bude jednou z Harryho zkoušejících. Zaklepali na dveře a otevřela jim postarší čarodějka. Usmála se na Harryho a představila se. Alex se rozloučil a odešel do kanceláře svého šéfa.
          "Tak pojď dál!" zatáhla ho do své kanceláře a posadila k dřevěnému stolku, na kterém je pár popsaných pergamenů, inkoust a dva brky. "Tady jsou všechny testy. Máš na ně celý den, protože je děláš naráz," usmála se na něj povzbudivě a sedla si ke svému pracovnímu stolu. Harry se začal probírat otázkami. Dohromady tu má sedm různých testů z různých předmětů, každý o nějakých padesáti otázkách. Odhodlaně vzal jeden z nich a začal na jednu otázku podruhé odpovídat. U některých odpovídal stručněji, u jiných víc než podrobně. Psal úhledným malým písmem, aby se mu tam všechno vešlo. Nedal si ani malou přestávku mezi jednotlivými předměty, čehož si Marchbanksová všimla, ale nic na to neřekla. Také jí neušlo, že odpovídá na všechny otázky a žádnou nevynechává.
          O několik hodin později, chvíli po poledni odpověděl na poslední otázku a všechny testy odevzdal udivené čarodějce.
          "Opravdu už máš všechno hotové?" zeptala se nejistě. Počítala s tím, že mu to bude trvat celý den.
          "Ano, mám. Snažil jsem se," pokrčil rameny. "Můžeme přejít na praktickou část?" zeptal se s nadějí v hlase.
          "Praktickou část máš až zítra. Mysleli jsme, že celý dnešek strávíš nad teorií," přiznala a pečlivě uložila všechny jeho testy. "Máš pravdu, zařídím ti pár praktických zkoušek už na dnešní den. Aspoň to budeš mít dřív za sebou," přikývla nakonec a společně opustili její pracovnu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama