
4. kapitola
Irská soukromá škola

Uplynulo pět dlouhých let, které doprovázely jak šťastné, tak i smutné chvilky. Harry s Redem za pár dní nastupují do stejné školy, kam už dávno chodí Connie s dvojčaty. Moc se tam těší, ale zároveň mají strach. Netuší, co je čeká, i když se je Connie snažila uklidnit, moc jim to nepomohlo. Zvláště ne Redovi. Jednou totiž zkoušela nějaké kouzlo, které se jí vymklo z ruky a obarvila tak Redovi vlasy na červeno. Problém je, že to nejde dolů a ani přebarvit. Už tomu je tři roky, ale zvykl si. Dokonce mu většina lidí říká, že mu to tak sluší. Aspoň dostál svému jménu Red, neboli červená. Harry si z něj občas dělal legraci, že aspoň spolu ladí. On má červené vlasy a Harry jedno oko.
Ti dva se stali nejlepšími přáteli a vždy spolu vyváděli skopičiny, čímž všechny rozesmáli, nebo naopak naštvali. Zvláště Abigail. Mnohokrát už je musela upozornit, že ve škole jim tohle trpět nebudou, proto se raději zklidnili. Nechtějí ji zklamat.
Opravdu se z nich stala zajímavá dvojka. Harry si nechal narůst delší vlasy, které si vždy nedbale stáhne do culíku. Hodně delších pramenů mu spadá do obličeje a zakrývají mu tak celé čelo a částečně jizvu na pravé tváři. Také mu zasahují do očí. Brýle už vyměnil za kontaktní čočky. Zato Red si vždy pečlivě svoje dlouhé vlasy stáhne tak, aby mu žádný pramínek nezasahoval do obličeje. Je také o kus vyšší než Harry. Povahově jsou ale úplně stejní.
Už mají po snídani a všichni se sešli před letaxovým krbem. Zajdou si do Warabiš, kouzelnické ulice v Dublinu. Musí nakoupit ještě poslední věci klukům a Connie do školy. Zvláště pak stejnokroje.
"Takže jsme tu všichni?" překontrolovala si je Abigail, aby na někoho nezapomněli. Vždy se tomu smáli, ale stát se může cokoliv. Jeden po druhém se nechali odletaxovat do Warabiš. Všichni na sebe počkali a poté se vydali mezi spleť rozličných kouzelníků, kteří spěchají různými směry. Obchod s hůlkami vynechali, protože své hůlky už dávno mají. Ta Harryho je dlouhá 12 a ¼ palce, poddajná, z mahagonového dřeva a její jádro je velice neobvyklé. Obsahuje vlas a krev čistokrevného upíra. Harry sice nepochopil, co to znamená, ale podle slov prodavače je to velmi mocná hůlka. Zato Redova hůlka s délkou 10 a ¼ palce, pružná, z cesmínového dřeva obsahující žíni jednorožce se nejvíce hodí k přeměňování.
Zamířili rovnou do nejoblíbenějšího obchodu s hábity. Malá hubená čarodějka se jich ihned ujala a začala jim upravovat školní stejnokroje na tu správnou velikost. Zdejší stejnokroje jsou červené. Každý chlapec a dívka musí mít červenou košili s černým lemováním a černou kravatu. Dívky k tomu nosí rudou sukni po kolena a chlapci zase kalhoty. Celý vzhled doplňuje rudý plášť s černým lemováním.
"Budeš ladit, Redo!" neodpustil si poznámku Allen. Ti dva se už od sebe dají bez problému rozeznat. Pořád jsou sice úplně stejní, ale Alec si nechal narůst delší vlasy a nosí je stažené v culíku. Zato Allen je má dlouhé po bradu a nechává je volně. Navíc Alec si nechal udělat do pravého ucha dírku. Nosí tam stříbrný kroužek a na něm zavěšenou necelé dva palce dlouhý úzký stříbrný plíšek. Vypadá to zajímavě. Abigail se to ze začátku moc nelíbilo, ale nakonec uznala, že si může dělat, co chce. A Allen je také o kousek menší, než jeho dvojče, ale to jde poznat, jen když stojí u sebe rovně jak to pravítko a ani se nehnou, což je skoro nepodstatný rozdíl.
"Vtipné!" ušklíbl se Red nad jeho poznámkou, ale musel uznat, že má pravdu. Jeho vlasy jsou ale přece jen trochu křiklavější.
"Náhodou to vypadá skvěle!" zastala se ho Connie. Moc dobře si pořád uvědomuje, že to ona mu tak nešťastně obarvila jeho hnědé vlasy.
"A není to jedno?" ušklíbl se Harry. Connie se rozesmála a přikývla. Raději změnila téma hovoru, neboli jak hrozně se těší zpátky. Tím jim moc náladu nepozvedla. Drobná čarodějka dodělala poslední úpravy na stejnokrojích a podle nich každému připravila ještě dva stejné.
"Budete si přát ještě něco?" zeptala se jich mile, když každému předala správný balíček s oblečením. Koupili si ještě pár obyčejných hábitů a nějaké zimní. Alex všechno zaplatil a vydali se o obchod dál. Navštívili hned ten protější, neboli knihkupectví. Naštěstí tam není moc lidí, takže mohou nerušeně vybírat. Každému samozřejmě koupili všechny potřebné učebnice, ale každý si mohl vybrat i jednu dvě knížky navíc. Dokonce i Max, který nastoupí až za tři roky, si vybral dvě knížky, které by chtěl. Abigail mu je s radostí koupila, aby také něco dostal, když už ostatním kupují tolik věcí, i když jsou to školní potřeby.
Dalším obchodem, který navštívili, bylo bylinkářství, kde si nakoupili všechny přísady do lektvarů, kterých nebylo nikterak málo. Navíc museli nakoupit i nový kotlík Connie, které se ho podařilo o prázdninách při jednom pokusu roztavit. Podle jejích slov, nehody se stávají. V jejím případě poněkud často. Alex vše raději pomocí kouzla poslal domů napřed, protože už se jim toho nakupilo tolik, že by to nepobrali. Jako poslední nakoupili brky, inkoust a velkou zásobu pergamenů, kterých není nikdy dost.
"A teď si sedneme do cukrárny a dáme si pohár!" prohlásila nadšeně Abigail, když spatřila nejlepší cukrárnu, kterou zde mají. Naštěstí není plně obsazená a rovnou se k ní vydala. Ostatní ji se smíchem následují. Sedli si k největšímu stolu venku na zahrádce, aby mohli pozorovat procházející lidi. Každý si objednal, jaký pohár chtěl a zbývá jen čekat, než jim je donesou.
"To bude nuda, až všichni odjedete…" posteskl si Max a opřel si hlavu o ruce.
"Neboj! Budeme ti každou chvíli psát!" snaží se ho Connie aspoň trochu utěšit, ale bezúspěšně. Posmutněl ještě víc.
"Dopisy jsou dopisy, ale…" povzdechl si. "To není jako byste tam fakt byli."
"Neboj, Maxi! Každé prázdniny nás máš doma a to tě teprve bude štvát, že jsme přijeli!" mrkl na něj spiklenecky Alec, čímž ho konečně rozesmál.
"A za tři roky, budeš chodit do školy s námi! No… To si nás teprve zprotivíš! Budeš nás mít na očích pořád, ale jenom nás! Nikoho jinýho a to se budeš modlit, abychom konečně zmizli!" dodal Red a Max se pořád směje. Mezitím jim konečně donesli chutně vypadající zmrzlinu. Všem se sběhli sliny, takže pošťuchování zmizelo a nastalo pochutnávání si na tom dobrém zmraženém krému. Harry se při mlsání rozhlíží po ulici. Baví ho sledovat lidi, kteří někam pospíchají, zatímco on může odpočívat. Zrovna si chtěl dát další lžičku, když spatřil pro něj známou osobu. Udiveně mu vypadla z ruky a vyskočil na nohy. Neohlížel se a rozeběhl se za ní.
"Harry! Kam běžíš!" chtěla ho Abigail zastavit, ale nepovedlo se jí to.
"YUUKI!" zavolal na ni. Osoba kus před ním se zastavila a otočila se. Je to ona! Yuuki! Tak přece se zase setkali. Dívka si ho chvíli nechápavě prohlížela. Tvář se jí však začala rozjasňovat a objevovat se úsměv.
"Harry…" protáhla a přešla k němu. "Jsi to opravdu ty? Vyrostl jsi!"
"Ano, je to už dlouho!" přikývl nadšeně, ale vzápětí se zarazil. "Takže ty...ty jsi taky čarodějka?"
"Ano, dalo by se říct, že ano!" souhlasila a nespouští z něj oči. Tohle je úplně jiný chlapec než ten, se kterým se shledala poprvé v letadle. Je šťastný!
"Pořád mám tvůj amulet! Opravdu mi přinesl štěstí!" pochlubil se a obrátil se čelem k cukrárně, ze které vyběhl. Je odtud dobře vidět. Všiml si, že Abigail stojí a dívá se zmateně jeho směrem. "Pojď! Představím tě!" vzal ji za ruku a táhne ji k nim. Yuuki ho zaraženě následuje.
"A kdo je to?" zeptala se ho a sleduje ty lidi.
"Moje nová rodina, kterou jsem získal díky tobě!" prohlásil pyšně a zářivě se na ni usmál.
"Díky mě?" vypadlo z ní nechápavě, což zaslechla i Abigail a ostatní. Vytáhl ji i na vyvýšenou zahrádku a k jejich stolu.
"Tohle je Yuuki!" představil ji nadšeně. "A tohle jsou moji rodiče Abigail a Alex a sourozenci Connie, Alec, Allen, Red a Max!" ukázal na každého postupně a poté pohlédl na Yuuki. "Dostal jsem se k nim díky tobě! Opravdu!"
"Takže tohle je ta dívka, kterou jsi před lety hledal, když tě Red našel?" pochopila Abigail a potřásla si s ní rukou. Harry začal přikyvovat. "Od Vás má ten kámen, že?"
"Ano. To já jsem mu ho dala. Netušila jsem, že mu to pomůže až tak radikálně. Sice jsem jeho strýce viděla jen pár minut, ale hned jsem pochopila, co je zač. Jsem ráda, že jsi nyní šťastný, Harry!" Rozdrbala mu vlasy a zářivě se na něj usmála. "Bohužel jsme se setkali ve špatnou dobu. Právě spěchám na jednu důležitou schůzku, kterou nesmím za žádnou cenu promeškat, ale jsem si jistá, že se určitě zase uvidíme, tím si buď jist! Ráda jsem vás všechny poznala, i když jen tak krátce. Zatím, Harry, se musíme rozloučit, je mi líto, ale je to tak. Jsem si jistá, že to chápeš," usmála se na něj smutně. Přikývl, že chápe. Naposledy ho rozdrbala a rychlým krokem opět zmizela v davu. Harry se za ní chvíli zamyšleně díval.
"Zajímavá dívka. Děje se něco, Harry?" všimla si Abigail jeho zamyšlení.
"Ne! Jsem jen rád, že jsem ji zase viděl!" usmál se a posadil se zpátky na své místo. S ještě větším nadšením se pustil do svého nedojedeného poháru. Jen jedna maličkost mu vrtá hlavou. Yuuki vypadá pořád úplně stejně. Nic se na ní nezměnilo, ani jediná maličkost!
Dojedli své poháry a ještě si prošli několik obchodů. Harryho s Redem a Maxem nemohli odtrhnout od potřeb na famfrpál. Red se začal dvojčat vyptávat, jestli se vůbec dá na škole hrát famfrpál. Dá se to, ale jen ve volném čase, když si seženou dost lidí na týmy a dostanou povolení od učitelů. To jim stačilo jako odpověď. To znamená, že si s sebou potřeby na famfrpál berou na sto procent.
Domů se vrátili něco kolem druhé hodiny a Abigail jim přichystala něco lehkého jako náhradu za oběd. Max zůstal dole a pustil si svoji oblíbenou komedii, zatímco ostatní se odebrali do svých pokojů a začali si balit do školy. Velké kufry jim zabírají značnou část pokoje, ale s tím se musí těch pár dní vypořádat.
"Celkem se tam těším, ale zase na druhou stranu…" poznamenal Red, když si do kufru složil nové školní uniformy. Harry se pousmál. Cítí to úplně stejně, jako on. Těší se tam, ale zároveň se bojí, co je čeká.
"Zase tak hrozné to být nemůže, ne? Zvláště když tam budeme spolu!" snaží se zvednout náladu, což se mu povedlo. Podívali se na sebe navzájem a povzbudivě se na sebe usmáli. Jako poslední do svých kufrů uložili rodinné fotografie.
Zbylý volný čas uběhl jako voda a nastal den odchodu do školy. Každý žák dostal od školy kovový náramek vyložený černým achátem. Je začarovaný na způsob přenášedla s tím rozdílem, že studenti musí náramku říct, že se chtějí dostat do školy. Na konci školního roku se tak zase dostanou zpátky domů. Tento artefakt si po ukončení školy mohou zanechat a používat ho jako obyčejné přenášedlo. Díky tomu jdou často rozeznat absolventi Irské soukromé.
"Mějte se hezky a pište mi, ano?" objímá jednoho po druhém Abigail a každému dala na tvář polibek. "Hlídej je, ať nedělají ostudu!" mrkla spiklenecky na Connie a spolu s ní se rozesmála.
"Neboj, mamko, dám na ně pozor!" ušklíbla se na bratry, kteří se tváří víc než kysele. Rozloučil se s nimi i Alex a Max a hned na to se pomocí náramku přenesli se svými věcmi do Irské soukromé školy.
Objevili se na vydlážděné cestě v rozlehlém parku. Všude kolem je udržovaný trávník a sem tam košaté listnaté stromy, které ve slunných dnech dávají stín. Harry zahlédl i několik kamenných laviček a jezero s čistou vodou, na kterém kvetou lekníny, a je zastíněn několika vrbami. Je to nádherný pohled. Spolu s dvojčaty v čele se s Connie a Redem vydali po cestě. S sebou táhnou i své těžké kufry. Harry s Redem se se zájmem rozhlíží kolem sebe. Spatřili i několik soch různě rozestavěných po celém rozlehlém parku, které celému zjevu dodávají ještě více krásy. Spatřili i několik dalších stejných cest, které se různě klikatí a propojují. Všechny však míří stejným směrem.
Šli asi čtvrt hodiny, když stanuli před velkou moderní budovou školy. Celou budovu obklopuje tento rozlehlý park, čímž jí dodává důležitost a honosnost.
"Vítejte v ISŠ, nebo-li Irské soukromé škole!" usmála se na dva nováčky Connie, když si všimla, jak se tváří překvapeně. Netušili, že budovy školy budou tak moderní. Spíš čekali něco zchátralejšího. Došli až k budově, ale Connie je nezavedla dovnitř. Celé přízemí je prosklené a nachází se zde jedna velká společenská místnost pro celou školu, kde se konají různé přednášky navíc nebo důležitá sezení, kdy promlouvá k žákům vedení školy. Connie jim vysvětlila, že toto patro slouží zároveň jako jídelna. V celé místnosti je plno menších kulatých stolků s čtyřmi pohodlně vyhlížejícími křesli. Vše je zde laděno do oranžové a černé barvy. Celé vybavení je velmi moderní. U jedné stěny si Harry všiml vyvýšeného pódia a pod ním dlouhého stolu přibližně pro patnáct lidí. Na protější straně místnosti jsou dvě okázalá schodiště do patra. Nenašel však žádné dveře, které by je mohly vpustit do této budovy.
"Proč tu není žádný vchod?" zeptal se zmateně, když si všiml, že tudy se dovnitř zřejmě nedostanou.
"Tohle je sice hlavní budova školy, ale tudy se dovnitř nechodí," pokrčila rameny a rozešla se k budově vedle této. Je menší a v druhém patře jsou spolu propojený proskleným tunelem, kde už prochází pár studentů v stejnokrojích. "Tady je hlavní vchod!" ukázala na velké prosklené dveře a vešla dovnitř. Hned za dveřmi po pravé straně je velký dřevěný stůl a za ním sedí nepříjemně vyhlížející starší muž.
"Jména?!" vyštěkl na ně a vzal do ruky brk. Zahleděl se na seznam před sebou a čeká, až se mu ohlásí.
"Gregoryovi. Všech pět!" ohlásila je Connie a čeká, až je pustí a Harrymu s Redem přidělí pokoj.
"Connie, Alec, Allen, Harry a Red?" ověřuje si správná jména a něco si do seznamu zapisuje. Nejspíš že opravdu dorazili. "Dobrá! Vy tři můžete jít a vy dva počkejte! Musím najít, kde budete ubytovaní!" podíval se na Harryho s Redem bledě modrýma očima a hned začal hledat jiné dokumenty. Našel je téměř okamžitě a vyhledal v nich jejich jména. Dvojčata odešla, ale Connie zůstala, aby jim ukázala, kde co je. "Tady vás dva mám…" protáhl a zalovil v jedné zásuvce. Našel dva klíče a podal jim je. Každý klíč je připevněn ke štítku s číslem pokoje. Jsou ubytovaní spolu v pokoji č. 49. "Třetí patro!" oznámil jim starší muž a znovu se chopil novin, které si četl před tím, než ho vyrušili. Connie je pobídla, aby ji následovali. Na jedné straně této velké místnosti vede do vyšších pater rozlehlé schodiště, ale vedle něj jsou čtyři výtahy pro několik lidí. Connie jeden přivolala, aby se s kufry nemuseli tahat do schodů.
"Máte pokoj ve třetím patře, já jsem o patro výš, stejně tak i Alec s Allenem. Tady tohle," rozmáchla rukama, aby obsáhla celé přízemí, "se bere jako hlavní vchod do celého komplexu budov a tak je to ve výtahu i označeno. V prvním patře je něco jako společenka, ale nazýváme to studovnou. Tam je také vchod do budovy školy, ten prosklený tunel, který jste viděli venku. Druhé až páté patro jsou ubytovny pro studenty. Ať vás ale nikdy nenapadne vlézt do šestého a sedmého patra! To jsou ubytovny profesorů! Nemají rádi, když tam nějaký nováček zabloudí a vymlouvá se, že nevěděl, že tam nemá co dělat," poučila je a mezitím jim přijel výtah. Všichni tři nastoupili a vyjeli do třetího patra. Výtah je překvapivě rychlý.
"Dejte si věci do pokoje a pak přijďte do studovny, ano?" usmála se na ně a Harry s Redem přikývli a vystoupili. Connie musí o patro výš. Společně našli svůj pokoj. Zjistili, že všechny pokoje jsou jen nahodile očíslovány. Například vedle jejich pokoje jsou čísla 28 a 34.
Jakmile vešli, čekalo je příjemné překvapení. Ocitli se v menší, přesto útulné místnosti, která slouží jako obývací pokoj. Uprostřed je nízký stolek se čtyřmi křesly, u stěn jsou rozestavěny skříně a police. Z této místnosti vedou troje dveře. Jak zjistili, dvoje vedou do ložnic pro jednoho člověka a jedny do obyčejné koupelny s toaletou, sprchovým koutem, umyvadlem a malou skříňkou s ručníky. Obě ložnice jsou zařízeny úplně stejně. Pohodlná postel s nočním stolkem, pracovní stůl s otáčecí kancelářskou židlí, šatník a několik polic. Ani si nezačali vybalovat, jen si zde uložili své kufry a podle přání Connie se vydali do studovny. Museli sejít dvě patra, ale našli to velmi jednoduše.
Connie už tam na ně čeká. Celá studovna je zařízena velmi vkusně a moderně. Jsou zde důmyslně rozmístěny nosné sloupy, protože zde nejsou žádné stěny. Skoro celá místnost je prosklená a mají tak výhled do rozlehlého parku venku. Všude jsou rozmístěna pohodlná křesla a gauče se stolky. U stěn je několik pracovních stolů s kancelářskými křesly a dokonce je zde pár počítačů. Po stěnách, které nejsou prosklené, jsou police s knihami. Při bližším pohledu zjistili, že jsou to všechno učebnice, které používají, nebo budou používat ve vyšších ročnících.
"Tak půjdeme!" usmála se na ně Connie, když si jich všimla. Přidali se k nim i Alec s Allenem, kteří zrovna dorazili.
"Co se bude dít teď?" zeptal se nejistě Red a sleduje tři starší sourozence.
"Všichni studenti se musí do školy dostavit přibližně v těchto hodinách a sejdeme se v jídelně. Ředitelka bude mít beztak zase nějaký proslov nebo tak něco," pokrčila rameny a rozešla se do proskleného tunelu, aby se dostala z ubytoven do prostor školy. Prošli tunelem a následně dlouhou chodbou s pár učebnami až ke schodů. Sešli o patro níž, kde už sedí pár studentů a povídají si spolu. Connie si sedla ke stolu s Harrym a Redem a dvojčata si sedla k vedlejšímu.
"Tak co? Líbí se vám tady zatím?" nadhodil Alec a sleduje je.
"Jasně. Ani bych neřekl, že jsme v kouzelnické škole," přiznal se Harry.
"To se ti nedivím. Ze začátku jsem si taky myslel, že je tohle spíš nějaká mudlovská škola. Čekal jsi stejně jako já nějaký starý skoro rozbořený hrad a všude tajemné vybavení a strašidelné učitele a tak?" zeptal se Allen a směje se.
"Tak nějak!" přisvědčil Red a všichni se začali smát. Všichni čekali trochu něco jiného.
"Connie!" vyrušil je ze smíchu nadšený dívčí hlas. Přihnala se k nim vysoká dívka s dlouhými kudrnatými vlasy a hnědýma očima v dlouhých bílých šatech.
"Ahoj, Moyro! Dlouho jsme se neviděly!" vyskočila z křesla a objala svoji kamarádku. "To je moje kamarádka a spolužačka, Moyra!" představila ji dvěma nováčkům. Dvojčata se s ní už znají. "A tohle jsou moji mladší bráškové, kteří teď nastupují. Harry a Red!"
"Ráda vás poznávám!" usmála se na ně zářivě a přisedla si k jejich stolu. "Nebudu vám tady vadit, že ne?" zeptala se ještě, jestli má od nich dovolený. Oba pokrčili rameny, že jim to nevadí. Začali se společně bavit a mezitím se jídelna skoro celá naplnila studenty. Někteří se převlékli do stejnokroje, jiní zůstali v tom, v čem přicestovali, stejně jako Harry a spol.
"Prosím o klid!" ozval se ostrý ženský hlas od pódia. Všichni okamžitě sklapli a otočili se jejím směrem. Na pódiu stojí mladá vysoká žena v bílém topu a černých volných plátěných kalhotách, které jí přidržuje pásek. Přes ramena má přehozený dlouhý plátěný kabát. Vypadá to, že právě přišla, nebo se má k odchodu. Dlouhé bílé vlasy jí splývají po zádech a ledově modré oči si všechny přítomné se zájmem prohlíží. "Pro nováčky, jsem Freya Rhuid, ředitelka místní školy! Vítám vás tady, stejně tak jako ty starší žáky. Doufám, že každý z vás byl ubytován a pokud ne, zajděte si s tím problémem ke správci Trudorovi, to je ten chlápek, co sedí u vchodu," pousmála se, čímž napjaté nováčky uvolnila. "Chtěla bych poprosit, jako každý rok, aby se někdo ze starších studentů ujal nováčků, provedl je po prostorách školy a vysvětlil jim, jak tady probíhá vyučování. Bohužel vám taky musím oznámit, že vyučování začne o den později, protože se naskytl jeden drobný problém, který profesoři musí vyřešit. To znamená, že zítra máte ještě volno!" po tomto prohlášení to v jídelně nadšeně zašumělo. "Ale nebojte, oni si to profesoři nějak vynahradí! To je ode mne všechno!" skončila a okamžitě zmizela. Harry s Redem si vyměnili pohled.
"Překvapila vás svým zjevem?" nadhodila Moyra. Oba přikývli na souhlas. "To je normální. Je to celkem výstřední osoba," pokrčila rameny a zvedla se k odchodu. "Jdu si vybalit! Tak zatím ahoj!" rozloučila se a odběhla.
"A my vás tu provedeme!" prohlásila Connie a i ona se zvedla k odchodu. Harry s Redem a dvojčaty se k ní přidali a vyšli po schodech do prvního patra, kde začíná škola. Na tomto patře je několik různě velkých obyčejných učeben, vždy s lavicemi pro jednoho studenta. V dalším patře jsou učebny OPČM plné různých pomůcek. Jsou dohromady tři. Jsou zde také dvě velké laboratoře pro výuku lektvarů, plně vybavené. Další učebny jsou zase jen obyčejné nebo s různým vybavením pro různé předměty. Nejvyšší páté a šesté patro je jedna velká knihovna plná různých knih s různým obsahem. Polovina čtvrtého patra je školní ošetřovna s malým bytem místí léčitelky, slečny Tylerové.
Po prohlídce školních budov je Connie zavedla na pozemky. Dvojčata se od nich odpojila, že si jdou vybalit. Následovali Connie po nejširší cestě skrz park. Šli asi jen deset minut, než dorazili k rozsáhlým skleníkům plných různých rostlin. Nechybí jak léčivé, tak ty jedovaté. Cesta ale vede kolem skleníků dál. Kus za nimi se nachází několik výběhů a dalších budov. Vysvětlila jim, že zde se vyučuje péče o kouzelné tvory.
Dokončili prohlídku a vrátili se na ubytovny. Connie jim ještě vysvětlila, od kdy do kdy se konají snídaně, obědy a večeře, aby něco neprošvihli. Poté se s nimi rozloučili a odešla do svého pokoje, který sdílí s Moyrou.
Harry s Redem si každý zalezl do své malé ložnice a začali si vybalovat objemné kufry plné věcí. Dnes ani zítra naštěstí nemusí nosit školní stejnokroje, takže je uložili na bezpečné místo ve skříni. Vše si poklidili a fotografie si položili na noční stolky. Sešli se v malém obývacím pokojíku, kde se posadili do křesel a začali si povídat.
Bohužel čas plyne jako voda a škola jim už začíná. Ani ten jeden volný den jim moc neoddálil tu skutečnost. Ráno je probudil vlezlý zvuk budíku a převlékli se do rudých stejnokrojů. Přes rameno si vzali tašky s věcmi na dnešní den a společně se vydali do jídelny. Po cestě potkali několik rozespalých spolužáků. Sedli si k jednomu volnému kulatému stolku, na kterém jsou prostřeny skleničky, hrníčky a talíře s příbory. U každého talíře je položený pergamen se seznamem pokrmů a nápojů, které si mohou k snídani vybrat. Od Connie ví, že stačí nad talířem vyslovit svoji objednávku a hned ji tam mají. Stejně tak i s pitím. Vše je zařízeno kouzly domácích skřítků, kteří zde vaří. Bohužel ale nemají na starosti úklid. Každý student si musí svůj pokoj uklízet sám. Každou neděli ve stejnou dobu pokoje kontroluje správce Trudor. Pokud nemáte uklizeno, dostanete trestný bod. Pokud získáte tři trestné body, máte zaděláno na trest. Tento systém vymyslela jejich milovaná paní ředitelka Rhuid.
Harry s Redem se v tichosti najedli a hned na to začali hledat učebnu, ve které mají svoji první hodinu. Nejsou jediní, kteří neví kam jít.
"Hoj! Nevíte, kde je učebna 14?" zastavil je chlapec stejného věku a s nadějí v očích se na ně podíval.
"Ne...právě hledáme…" pokrčil rameny Red, zrovna když kolem nich probíhali Alec s Allenem.
"Druhé patro, úplně vzadu!" houkl na ně Alec se šklebem na tváři a zmizel spolu se svým bratrem v blízké učebně.
"Tak už to víme!" prohlásil nadšeně Harry a vydal se po schodech a patro výš. Red šel hned za ním následován chlapcem, který se jich prve ptal. Našli učebnu přesně podle Alecova popisu. Je to jedna z laborek. Čekají je lektvary.
"Mimochodem, jsem Marcus!" představil se jim spolužák, se kterým vešli do učebny. Jsou zde zatím jediní. Harry s Redem se mu též představili a každý si zabral jeden prostorný pracovní stůl. Vytáhli si učebnice základů lektvarů, pergamen a brk s inkoustem.
Postupně se do učebny došouralo všech patnáct studentů. Poslední přišel přesně se zvoněním. Jejich profesor dorazil nedlouho po posledním studentovi. Beze slova vešel do třídy a stoupl si před katedru. Všechny si prohlédl zúženýma očima, čímž jim nahnal strach. Toho chtěl dosáhnout. Přestal se mračit a na všechny se zářivě usmál.
"No, tak vás všechny vítám na vaší úplně první hodině na této škole! Mé jméno je Erik Uncan a jak jste jistě všichni pochopili, jsem váš profesor lektvarů!" začal jejich hodinu mladý blonďatý profesor. Úplně svým nadšeným hlasem převrátil jejich první dojem o chladném profesoru. Vzal si ze stolu seznam a chvíli si ho prohlížel. "Myslím, že tohle je mi k ničemu!" zase ho položil na stůl a dál si ho nevšímal. "Teď bych vás chtěl o něco požádat. Já nemám zrovna moc paměť na jména, takže si každý na příští hodinu doneste nějakou cedulku se jménem a nechte si ji položenou na lavici, abych věděl, jak se jmenujete. Noste ji prosím tak dlouho, dokud si vás nezapamatuju!" po tomto prohlášení se několik studentů pousmálo, ale raději si to někam zapsali, aby nezapomněli. Profesor začal s výkladem, čím se v těchto hodinách budou zabývat a hlavně je upozornil na pravidla, která musí v této učebně dodržovat. Také neopomněl přednášku o bezpečnosti. Celou dlouhou dvouhodinovku nedělali nic, než poslouchali a občas si něco zapsali. Celý den proběhl ve stejném stylu, neboli seznámení s předmětem a pravidla místních profesorů.
Po obědě a odpoledním vyučování se Harry s Redem sešli se sourozenci ve studovně a přisedli si k nim. Connie s dvojčaty narozdíl od nich dostali už haldu domácích úkolů, z toho některé už na zítřejší den.
"Tak jaký byl první den?" zeptala se jich se zájmem Connie, která ani nevzhlédla od svého úkolu do přeměňování.
"Nudný. Každý profesor dával přednášku o tom, co jejich předmět obnáší a pravidla, kterými se musíme řídit. Všechno pořád dokola," pokrčil rameny Harry.
"Tím jsme si prošli taky. Raději si ty jejich pravidla zapamatujte. Musí se tu tvrdě dodržovat!" upozornil je Allen, který právě dodělal jeden domácí úkol a pustil se hned do druhého.
"Co se stane, když nějaké pravidlo porušíme?" zeptal se nejistě Red.
"Podle toho, co porušíš. Můžeš dostat školní trest, nebo být jen pokárán," odpověděl pohotově Alec a pousmál se, když si všiml, že si jeho mladší bráška oddechl. "Cos čekal? Vyhazov ze školy? To bys musel být pořádně problémový a mít průser každý den a to ne jeden," pousmál se.
"No… Vítejte ve škole!" mrkla na ně Connie a začala se spolu s dvojčaty smát. Harry s Redem si vyměnili pohled, ale raději je neřešili. Vytratili se ze studovny a je nechali, ať si udělají všechny úkoly, aby neměli nějaké problémy.
Odešli rovnou do svého pokoje, kde si nachystali věci na druhý den. Některé předměty se jim opakují, ale některé budou jiné. Což znamená další přednášky a pravidla. To aby si začali sepisovat na pergamen, co smí a co ne.












pěkná kapitola, už se těším na další