
3. Kapitola
Pravda

Tuto kapitolu věnuji vám: Auša, Oronis, Lady Corten a Yuddle (drahé sestře, která mě dokopala mé povídky zveřejnit)

Ještě upozornění pro Aušu - připrav si na mě své nervy, jsem si jistá, že ti je zase pocuchám :-)

Už je tomu necelý rok, co se Harry dostal od Dursleyových. Abigail s Alexem ho dokonce adoptovali a dostal jejich příjmení. Nějakou dobu si na to nemohl zvyknout, ale je rád, že už ho nic nepojí s tak hrůznou minulostí.
Veškerá zranění, která si od Dursleových odnesl, se mu v pořádku zahojila, ale místy mu zůstaly jizvy. Zvláště na obličeji mu zůstala zřetelná jizva táhnoucí se přes celou pravou polovinu obličeje, od vrcholku čela až po hranu čelisti. Abigail mu pravidelně kapala do oka kapky, takže se mu zrak vyjasnil na stejnou úroveň, na které byl před zraněním. Bohužel se ale jeho barva radikálně změnila, s čímž Harry tak trochu počítal. Krásná smaragdově zelená barva zmizela a nahradila ji karmínově červená. Harry z toho byl zničený, ale náladu mu jako vždy zvedla Connie. Díky ní se s tím lehce vyrovnal a nevšímá si občasných zděšených pohledů kolemjdoucích.
Jak Abigail slíbila, vzala ho i k lékaři, aby mu vyšetřili jeho zrak. Bohužel dostal brýle, které si ale mohl vybrat, jaké chtěl. Nakonec si vzal jednoduché obdélníkové bez obroučků, které se mu nejvíce zalíbily.
Harry také požádal Alexe, jestli by se mu nepodařilo něco zjistit o jeho pravých rodičích. Jako bystrozor má totiž možnost dostat se do záznamů na ministerstvu a mohla by tam být třeba i minimální zmínka. Alex souhlasil. Klidně by zjistil, kdo jsou praví rodiče i ostatních, ale ti si to nepřejí. Spíš je jim to jedno. Harry nad tím ale vždy přemýšlel a nikdy ho to nepřestalo zajímat.
Díky nim ví i o kouzelnickém světě a začíná se v něm trochu orientovat. Například zná jejich nejoblíbenější hry, ví, jaké vydávají noviny a nejvíce se mu líbí pohybující se fotografie. Jednu má v pokojíku na nočním stolku, stejně jako Red, se kterým sdílí pokoj.
Červen se chýlí ke konci. Connie si stěžuje, že čas utíká pomalu. Už se těší, až v září nastoupí na Irskou soukromou školu magie. Je to jediná kouzelnická škola v Irsku, ale za to vyhlášená. Studuje zde dokonce i několik chlapců a dívek ze zahraničí, nejčastěji ze Skotska, Anglie a občas i Německa či Francie. Kapacita na jednu třídu je vždy maximálně patnáct žáků, což znamená, že každý rok přijmou maximálně tento počet. Abigail už pro jistotu nechala zapsat všechny své děti, aby nemuseli shánět jinou školu, kdyby náhodou na ně nezbylo místo.
Je pozdě odpoledne a Connie sedí v obývacím pokoji na zemi v tureckém sedu a v rukou drží knihu vyvázanou v černé kůži. Na jejím obalu je ozdobným zlatým písmem napsáno:
Legendy kouzelnického světa
Před ní na zemi leží Harry a Red s tříletým Maxem a napjatě poslouchají její předčítání. Nad nimi na gauči jsou rozvalená dvojčata a také poslouchají, ale ne tak pozorně. Tyto legendy četli už mnohokrát a pamatují si je skoro zpaměti. Abigail v kuchyni tiše připravuje večeři a také poslouchá, jak její jediná dcera plynule čte a vždy pozměňuje hlas do jiné tóniny. Tím chlapce víc vtahuje do děje a straší je.
Miluje tyto večery, kdy se Connie chopí knížky, sedne si do tureckého sedu a všichni chlapci se sejdou u ní. Dokonce vždycky přijdou i Alec s Allenem, kteří jsou jen o rok mladší a knížky, které si vždy vybere pro tři nejmladší, už dávno četli.
Connie dočetla dnes již třetí legendu a ohlédla se na mámu v kuchyni, jestli je už večeře připravená. Pousmála se na ni a přikývla.
"Tak jo, pokračování příště! Jde se jíst!" vyskočila na nohy a knihu uklidila zpátky do rozsáhlejší knihovny, kterou tady mají. Všichni se neochotně zvedli a došourali se k jídelnímu stolu, kde si posedali na svá místa.
"Na tátu čekat nebudeme?" zeptal se zaraženě Allen, když Abigail na stůl postavila velký hrnec plný dobrého a lákavě vonícího guláše. Vedle něj postavila tác s pečivem.
"Poslal mi vzkaz, že se zdrží v práci. Neboj se, něco mu schováme," pousmála se a začala každému na talíř nabírat tolik guláše, kolik chtějí. V tichosti začali jíst, když z krbu vyšel Alex a začal se oprašovat.
"Dobrou chuť přeji!" popřál všem, když si všiml, že právě večeří.
"Díky. Myslela jsem, že se zdržíš déle," nadhodila Abigail a na chvíli přestala jíst, aby nachystala talíř i pro něj. Vděčně se posadil ke stolu a nabral si už skoro studeného guláše.
"Taky jsem si to myslel, ale nakonec jsem se uvolnil," usmál se a pohlédl na Harryho. "Mám pak pro tebe pár novinek. Podařilo se mi zjistit něco o tvých rodičích, ale to až po večeři," zarazil ho dřív, než se stačil na něco vyptávat. Dál už nemluvil, aby se mohli v klidu najíst. Po večeři všechno důkladně s Abigail umyli a uklidili. Jakmile bylo vše hotové, posedali si v obýváku na gauč a do křesel. Harry napjatě sleduje Alexe, co mu poví.
"Takže, jak jistě víš, tvoji rodiče byli Lili a James Potterovi, oba dva Angličané. Tvoje máma pocházela z mudlovské rodiny, přesto měla velké nadání a dostala se na školu čar a kouzel. Tvůj otec byl zase čistokrevný kouzelník. Oba dva byli bystrozorové, tak jako já, a pracovali na anglickém ministerstvu kouzel. Podařilo se mi zjistit, že po tobě a tvých rodičích šel jeden černokněžník a skrývali se kvůli tomu. Bohužel neúspěšně a on vás našel. Zabil tvoje rodiče, ale ty jsi přežil. Odtud nejspíš pochází tvoje jizva," ukázal mu na čelo, kde má jizvu ve tvaru blesku. Má ji však skrytou pod vlasy, které si nechal narůst.
"A kdo byl ten černokněžník?" zeptal se nejistě a sleduje, jak na jeho otázku zareaguje.
"Většina kouzelníků se bojí jeho jméno jen vyslovit. Podle mne je to hloupost! Když se někdo bojí jména, jen to posiluje strach z jeho nositele. Říká si Lord Voldemort," odpověděl na jeho otázku. Harry se zahleděl někam před sebe. Jeho rodiče nezemřeli při autonehodě, jak mu kolikrát říkala Petúnie. Lhala mu. Ale to mu lhala ve více věcech. Alespoň teď ví pravdu! Jenže…
"A co když mě bude hledat? Přece jen…" odmlčel se a pln obav se zahleděl na Alexe.
"Neměj strach. Na to jsem také myslel. Všechny dokumenty, které by kohokoli mohly navést sem k tobě, jsem zabezpečil, takže se nikdo nedozví, kde jsi," usmál se povzbudivě a Harrymu se ulevilo. Je v bezpečí.
**********
Daleko odtud pověřil velmi starý muž svého dlouholetého přítele, aby mu něco zjistil, spíše tedy zkontroloval. Onen muž jen věděl, že se má jít podívat do jednoho obyčejného města a do ještě obyčejnější ulice a přesvědčit se, že tam v poklidu žije jeden chlapec.
Udělal, co po něm chtěl. Toho muže zná dlouho a mnohokrát mu pomohl z nesnází, tak proč by on nepomohl jemu? Přemístil se na kraj ulice a začal hledat příslušný dům. Netrvalo to dlouho a schoval se v jeho blízkosti. Nikdo ho nespatřil, zato on má skvělý výhled na celý dům a jeho okolí, ale hlavně na jeho vchodové dveře.
Byl tam velice dlouho a sledoval každičký pohyb obyvatel domu. Už jen od pohledu se mu ti lidé ani trochu nelíbili. S informacemi, které nasbíral, se přemístil pryč.
Objevil se před vysokou kamennou zdí u velké kovové brány se dvěmi okřídlenými kanci. Prošel branou na rozlehlé pozemky, kterým vévodí hluboký zlověstný les a černé jezero. Blízko lesa leží bouda hajného, který zrovna není nikde na dohled. Nerozešel se ale tím směrem. Naopak. Vyšel k obrovskému starému hradu. Celou cestu k němu přemýšlel, čím ho to vlastně ten starý muž pověřil. Bylo to celé divné. Ten, kterého měl sledovat, tam totiž nebyl.
V zamyšlení vešel do chladných prostor hradu, nyní téměř prázdného. Během roku tento hrad slouží jako škola, ale začínají prázdniny, tak už všichni studenti odjeli domů a zůstalo zde jen pár profesorů. Vyšel po schodech do určitého patra a propletl se několika chodbami. Nemusel se dívat na cestu, zná ji velice dobře. Zastavil se před kamenným chrličem a tichým chraplavým hlasem vyslovil heslo. Chrlič mu ustoupil z cesty a odkryl tak točité kamenné schodiště. Vystoupal nahoru a zaklepal na dveře. Nemusel čekat dlouho a vstoupil. Za stolem v kulaté místnosti plné různých sarapatiček a portrétů sedí starý muž a bedlivě si ho prohlíží. Postavil se před něj a čeká, až promluví.
"Vítej zpátky, Agni!" Usmál se na muže před sebou. Je to nebezpečně vypadající člověk s tmavýma očima a tmavě hnědými vlasy staženými do ohonu. Na hlavě má posazené černé brýle, které mu slouží zároveň jako čelenka, aby mu kratší vlasy nepřekážely v obličeji. "Tak co pro mne máš?"
"Sledoval jsem ten dům celý den, téměř bez přestávky. Jediní lidé, kteří tam žijí, jsou jedna žena, muž a dítě. Ta žena je vychrtlá s koňským ksichtem, ten chlápek je kapitola sama pro sebe, odporné tlusté prase! A co se toho děcka týče, určitě to není ten kluk, kterého jsem měl sledovat! Rozhodně to není Potter!" ohlásil stručně, co zjistil. Tímto prohlášením ho ale neuspokojil. Starý kouzelník vstal a začal přecházet po místnosti tam a zase zpátky. Agni nad tím protočil oči. Takhle se chová vždycky. "Co se děje, Brumbále? Proč není u té rodiny, kam jste ho dal?!"
"To by mne také zajímalo. Chci tě požádat ještě o jednu laskavost, Agni. Zjisti, kam zmizel." Po těchto slovech se zastavil a obrátil se na muže v jeho pracovně, který se nepatrně zamračil. "Možná bys mohl začít právě u těch lidí, které jsi sledoval," poradil mu, ale on už přesně na tohle myslel. Kývl, že jeho požadavku rozumí a spěšně se rozloučil a odešel. S nadávkami, které nepřešly přes jeho rty, odešel z hradu a jeho pozemků. Naposledy se otočil a zmizel pryč.
**********
Vysoká žena v černo rudých šatech hrdě kráčí temnou chodbou místy osvětlenou pochodněmi. Černě zvýrazněné chladné oči upírá před sebe a drží pevný krok. Občas potká zahalenou postavu, která se jí obloukem vyhne a raději rychle zmizí. Ví přesně, kam má namířeno. Chodí tam už skoro pět let, vždy kvůli stejnému důvodu.
Najednou se prudce zastavila u masivních černých dveří a opatrně je otevřela. Nemusí klepat. Ona jediná ne. Vešla do prostorné komnaty a pečlivě za sebou zavřela dveře. Přešla k velkému lůžku s těžkými černými nebesy a zahleděla se na nepřirozenou bledou tvář člověka, který zde odpočívá. Člověk? Už ne. Kdysi snad, ale tím už dávno není.
Ledově chladné a děsivě rudé oči se nečekaně otevřely a upřely na ženu vedle lůžka. Ta se nepohnula. Nikdy jí nenaháněl strach. Jak by zrovna jí mohl ON nahánět strach? Jeho činy možná, ale jinak ne.
"Calisto?!" zasyčel na ni. Nic neřekla a přešla k blízké skříni, kde má své léčivé lektvary. Skoro před pěti lety mu zachránila život, ale bylo to jen o vlásek. Tento muž je nyní troska. Ztratil veškerou svou sílu, ale až se plně uzdraví, zase ji nabude, tím si je jistá. Už mnohokrát přemýšlela, jestli udělala správně, když mu zachránila život. Největší černokněžník všech dob? Nyní sotva. Stačí mu dát jen jeden špatný lektvar a zabije ho to. I celé tělo mu musela stvořit nové. Takové práce s ním má a vděk? Ten nikdy nepřijde.
"Jak dlouho ještě budu čekat?!" zasyčel ledově, ale vypil celý obsah lahvičky, kterou mu přiložila k ústům.
"Musíš být vytrvalý. Přišel jsi o tělo. Tvá duše byla vyrvána z těla a byl jsi méně než prachobyčejný duch! To se nedá napravit jen tak. Může to trvat roky, než nabudeš znovu své síly!" odvětila chladně a dala mu další lektvar. Jeho duše musí dobře obsadit nové tělo a to potrvá nejdéle. Duše není něco, s čím si člověk může zahrávat. "Buď rád, že žiješ!" poznamenala a odstoupila od lůžka, aby našla zbývající potřebné lektvary. Muž-netvor něco zavrčel, ale nerozuměla mu. Beztak jen další slova nenávisti a zavržení. Podala mu ještě další tři lektvary a s dnešní prací u něj je hotova. V tomto stádiu jeho tělo nemá žádné potřeby. Nepotřebuje jíst, ani pít. Tohle tělo ještě vlastně ani nežije, i když to tak vypadá. Chvíli ho sledovala, jak si ji nenávistně měří. Neřekla půl slova a opět se vypařila pryč.
"Potter! Za tohle tě čeká bolestivá smrt!" zasyčel pln nenávisti a zavřel oči. Přihlížející by mohl říct, že spí, nebo že je mrtvý, ale opak je pravdou. On nikdy nespí, jen odpočívá a vyčkává na svoji šanci.
**********
"Tak?" Vyzval Brumbál Agniho, aby mluvil. Už je tomu týden, kdy začal hledat, kam se mladý Potter ztratil. Celou dobu nad tím přemýšlel, ale nemohl na nic přijít a na tu nejhorší alternativu raději ani nechtěl pomyslet.
"Vzala jim ho sociálka v Dublinu!" odvětil jednoduše. "Chovali se k němu nejspíš příšerně, tak jim ho prostě odebrali. Kde je teď? Nemám tušení. Nikde nejsou žádné záznamy. Prohledal jsem všechno. Jako by se po něm slehla zem," pokrčil rameny. Nic jiného udělat nemůže. Někdo se až moc dobře postaral o to, aby ho nenašli. Jestli to je ale dobrá či špatná zpráva, to už asi nezjistí.
"Hledej dál!" poručil mu Brumbál a otočil se k němu zády.
"Přeskočilo Vám už úplně, Brumbále?! To mám najít každé dítě, co se jmenuje Harry a zjišťovat, jestli náhodou není ten, kterého hledáte? To je nesmysl!" vyjel na něj a naštvaně si ho prohlíží. Tohle už je na něj moc. Jak má asi najít jehlu v kupce sena? Nemá žádnou stopu, žádné vodítko. Navíc se ten chlapec možná už jmenuje úplně jinak, ale možná také ne. Je toho příliš, co neví, a s tím málem informací ho nemůže nikdy najít. Zvláště když někdo tak dobře skryl všechny stopy. Je to beznadějné.
"Proč ho tak moc chcete najít?" zeptal se po chvíli už klidnějším hlasem. Brumbál se na něj otočil a zkoumavě si ho prohlédl.
"Ten chlapec je až příliš důležitý pro tento svět," odvětil a opřel se do křesla, ve kterém sedí.
"Je mu teprve nějakých šest let! A navíc, jak by mohl být takový kluk důležitý?!" Po jeho slovech se Brumbál jen usmál, ale neodpověděl. Agni si odfrkl a otočil se k němu zády. "Když mi to nechcete říct, tak to neříkejte! Uvidíme se později!" Nečekal ani až stařec něco řekne a odešel. Nemá rád tyhle jeho nálady. Nemá rád jeho ustavičný úsměv na tváři, jako by se nic nedělo. Zvláště když hledá toho chlapce a nechce mu ani říct, proč je pro něj tak důležitý.
**********
Harry leží ve své posteli zachumlaný v peřinách a kouká do stropu. Má pocit, že se o něj někdo zajímá, ale je to jen takové tušení. Proč by se někdo zajímal zrovna o něj? Vlastně jeden člověk ho napadl, ale ta myšlenka je až moc děsivá. Snad pro něj není tak moc důležitý, aby si ho našel a zabil. Proč by pro něj taky měl být důležitý skoro šestiletý chlapec?
"Harry? Děje se něco?" ozval se Red, který má pokoj s ním. Jeho postel je na druhé straně pokoje, ale i přes tmu, která zde panuje, poznal, že ho něco trápí.
"Ne, nic… Jen jsem měl takový divný pocit. Všechno v pořádku, neboj," zamluvil to a přetočil se na bok. Co když ale není? Ne, nesmí o tom přemýšlet, stejně by nic nezmohl, je pořád moc malý. Nejspíš už je paranoidní z těch legend, které jim Connie předčítá. To bude ono. Některé jsou hodně děsivé a teď ho budou strašit už pořád! Vytěsnil všechny myšlenky z hlavy a zachumlal se víc do peřin. Zavřel pevně oči a začal se propadat do říše snů.












pěkný díl, jsem zvědavá do jaké školi nakonec půjde, nejraději bych ho ale viděla v Bradavicích