
3. Kapitola
Nitroobrana

Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel a jen přemýšlel. Když se Lupin probudil, zůstal se zavřenýma očima ještě nějakou chvíli a poté vstal. Oblékli se a vyšli z pokoje se dvěmi klecemi. Vyšli o dvě patra výš do atria. Lupin šel k okénku s informacemi, kde nahlásil, že odchází. Poté se společně pomocí letaxu dostali zpátky na ústředí.
"Harry!" vyskočila okamžitě Hermiona a skočila mu kolem krku. "Jsi v pořádku?" prohlédla si ho a trochu od něj odstoupila.
"Ano, jsem. Vlastně...čekal jsem, že to bude horší, než jsem si myslel," pokrčil rameny. Ani nemusel lhát, protože to byla čistá pravda. Jen o drobné maličkosti v podobě lektvaru se nezmínil.
"A tvoje zranění?" zeptala se ho a pohlédla na jeho levou paži, kde byl pokousán. Harry si okamžitě vyhrnul tříčtvrteční rukáv a prohlédl si jizvy po zubech vlkodlaka.
"Přesně jak mi řekli tehdy v nemocnici," přejel si prstem po jizvách. Shrnul si rukáv zpátky a pohlédl na ostatní. Ron se od něj odvrátil a spolu s Ginny odešel.
V pátek ráno vstával s jedinou myšlenkou. Dnes ho čeká hodina nitroobrany s profesorem Foxem. To je také příležitost mu poděkovat za lektvar. Rychle se převlékl a seběhl schody do kuchyně.
"Dobré ráno, Harry!" pozdravila ho paní Weasleyová a Tonks se na něj usmála. "Dnes jsi tu nějak brzy," poznamenala.
"Nemohl jsem už spát," pousmál se a posadil se ke stolu. Paní Weasleyová před něj postavila talíř se snídaní a vděčně se do ní pustil. Stihl sníst jen několik soust, když se v krbu zažehly zelené plameny. Všichni tři pohlédli na profesora Foxe, který z nich vyšel.
"Přeji dobré ráno!" pozdravil zdvořilým, tichým hlasem.
"Profesore Foxi?" vypadlo z Harryho. "Nejste tady nějak brzy?"
"Pokud si vzpomínám, nezmínil jsem, v kolik hodin přijdu," poznamenal stejně tichý hlasem, jako obvykle. Harry se zarazil. "Říkal jsem si, že nejlepší bude, když přijdu hned po ránu. To má člověk nejvíce energie a myslí na méně věcí, než večer," podotkl a pohlédl na Harryho snídani. "Počkám ovšem, než se najíte," řekl a přisedl si ke stolu, aby nemusel celou dobu stát.
"Smím Vám něco nabídnout?" zeptala se paní Weasleyová.
"Možná, sklenici vody, pokud byste byla tak laskavá," přikývl zdvořile. Paní Weasleyová se usmála a do sklenice mu nalila křišťálově čistou vodu. Postavila ji před něj a vrátila se ke své práci.
"Děkuji," vzal si sklenku a trochu se napil. V tom rozrazila dveře zuřící Hermiona a za ní Ron.
"Nech toho Ronalde, už to přeháníš!" zuří. Přešla ke stolu a sedla si na jednu z volných židlí. Až teď si všimla, že je zde o osobu navíc.
"Ale Hermiono..." snaží se bránit.
"Už jsem řekla! Nech toho! Už nechci nic víc slyšet!" vyjela na něj. "Dobré ráno, pane profesore!" otočila se na jmenovaného. Přikývl, aby jí vrátil pozdrav. Ron se raději posadil co nejdál od Hermiony.
"Dojedl jste?" promluvil po chvíli profesor k Harrymu. Pouze přikývl na souhlas. Fox vstal a vzal si i sklenku vody. "Po naší hodině, Vám ji donesu," oznámil paní Weasleyové a ukázal na sklenku. Ta jen s úsměvem přikývla na souhlas. Profesor spolu s Harrym opustili místnost.
"Je tu nějaký pokoj, kde budeme mít klid?" nadhodil po cestě do schodů.
"Jo, jeden už jsem vyhlídl," přitakal a zavedl ho do jednoho z vyšších pater, kam moc lidí, co tu bydlí, nechodí. Přivlastnili si jeden menší pokojík se dvěmi křesli a stolečkem, což jim bohatě stačí. Profesor Fox jednou mávl rukou a všechen prach zmizel. Posadil se do jednoho z křesel, kouzlem zamkl dveře a zabezpečil proti odposlouchávání.
"Myslím, že takto to bude lepší," poznamenal a přitáhl si k sobě stolek, kam si postavil sklenici s vodou. "Posaďte se," ukázal na křeslo naproti němu. Harry poslechl.
"Chtěl bych Vám poděkovat za ten lektvar, pane profesore," promluvil po chvíli ticha. "Opravdu utlumil bolest na minimum."
"Nemáte zač," přikývl. "Povězte mi, co víte o nitrozpytu?" začal jejich hodinu.
"Nitrozpytu? Já myslel, že..."
"Ano, nitrozpytu," přerušil ho. "Pokud totiž nevíte, proti čemu se bráníte, je Vám obrana k ničemu," upozornil. Harry se zamyslel. Na tom něco bude.
"Při nitrozpytu, se mi útočník dostane do mysli. Může si procházet všemi mými myšlenkami, vzpomínkami. Může mi i podstrčit falešnou vizi," odpověděl na otázku.
"Všechno? Nic víc?" pobízí ho k další řeči.
"Může mě ovládnout," dodal.
"Ještě něco?" zeptal se po chvíli ticha. Harry mlčel, protože neví, co po něm může ještě chtít. "Dobrá. Řekl jste mi to správně. Pomocí nitrozpytu můžeme svého protivníka ovládnout, podstrčit mu cizí myšlenky a vzpomínky. Můžeme si projít celou jeho minulost a zjistit tak o něm všechno. Můžeme tak od něj získat nanejvýš cenné informace. Také ty, a to ví jen málo lidí, které jsou chráněny Fideliovým zaklínadlem. Všude se sice uvádí opak, ale není tomu tak. V tom mám vlastní praxi. Jelikož se všude uvádí, že to není možné a je to tak zažité, nikdo po takových informacích v hlavě nepřítele nepátrá," odmlčel se a sleduje každičký záchvěv Harryho tváře. "To ale není všechno. Pomocí nitrozpytu můžeme svého protivníka velice účinně mučit. Během chvíle tak můžeme dokázat, aby se ten dotyčný zbláznil. Nebo pokud člověk ví jak, dokáže během vteřiny zabít," při této poznámce nastalo v pokoji hrobové ticho. Harry vytřeštil oči. Veškerého nebezpečí, které představoval nitrozpyt si byl vědom, ale netušil, že se s ním dá zajít až takto daleko.
"A Vy víte, jak..." zamumlal Harry svoji obavu.
"Možná ano, možná ne. Nehodlám se s tím nikomu svěřovat. To si také pamatujte. Nikdy nikomu neříkejte, co všechno umíte. Bude to Vaše výhoda v boji!" poučil ho. "Tak. Teď mi řekněte, co víte o nitroobraně, popřípadě jak ji použít."
"Nitroobrana je obrana proti nitrozpytu," začal.
"Přirozeně," přikývl profesor.
"Zabráníme tak, aby do naší mysli vstoupil protivník. Nejen, že tak ochráníme své myšlenky, vzpomínky a další informace, co víme, ale zachráníme si tak i vlastní život," nejistě se pousmál.
"Správně jste si to odvodil," přikývl potěšeně, i když to na sobě nedal znát. "A jak vytvoříme takovou obranu? Vysvětlete mi to. Jak je možné někomu zabránit, aby se mi dostal do hlavy?" "No...Na nic nemyslet," vypadlo z něj. Harry postřehl změnu v profesorově tváři. Zamračil se a jeho oči více zrudly.
"Nemyslet na nic? Jak?" doráží.
"Vyčistit si mysl od všeho. Zatlačit vzpomínky a myšlenky úplně dozadu."
"Co když budu ve víru boje? Co když potřebuji myslet na plné obrátky? Jak potom nemám na nic myslet, abych se ubránil?" Harry se zarazil. Jak?
"Já...nevím..." přiznal. Profesor se zamračil ještě víc. Harry se trochu přikrčil. Byl by raději, kdyby jeho obličej zůstal bez emoce. Takhle vypadá více než děsivě.
"Co když mám dva protivníky? Jeden na mě začne útočit kouzly, druhý stojí kousek za ním a zaútočí nitrozpytem. Co mám udělat? Jeden mě může zabít během sekundy svou myslí, druhý mě může zabít během sekundy kouzlem. Co mám udělat?!" napadá ho dalšími otázkami.
"Nevím..." zakroutil bezmocně hlavou.
"Pak jste zemřel," zkonstatoval a jeho obličej se opět vyhladil a nebyla stopa po jediné emoci.
"Jak se potom dá použít nitroobrana? Profesor Snape mi řekl, že nesmím na nic myslet!" snaží se bránit.
"Potom se Vás snažil zmást, nebo naučit tu nejtěžší možnost ze všech. Když člověk totiž ovládne tuto možnost, nemyslet na nic, jsou pro něj ostatní o mnoho jednodušší. To možná byl jeho záměr. Ovšem neuspěl..." poznamenal. "Další možností je, že intenzivně myslíte na jednu myšlenku, vzpomínku nebo předmět. Budete do toho tak zabrán, že protivník se přes ni nedostane dál. Což je v boji celkem nemyslitelné," okamžitě tuto možnost zavrhl. "Potom existuje ještě jedna možnost. Postavíte si kolem své mysli a svých vzpomínek hradbu, zeď...říkejte si tomu jak chcete. Když si ji kolem své mysli jednou vytvoříte, tak tam zůstane, dokud ji sám nezrušíte, nebo ji protivník neprolomí. To je mnohem efektivnější. Sice je náročnější než myslet na jednu věc, ale není to tak náročné, jako nemyslet na nic. Zlatá střední cesta," rozhodl se pro poslední možnost a intenzivně
se na Harryho zahleděl.
se na Harryho zahleděl.
"Jak si tuto stěnu vytvořím?" zeptal se pomalu a nejistě.
"Na to musíte přijít sám. Každý člověk, který používá tuto metodu, si stěnu vytvořil podle svého. Záleží na kouzelníkových dovednostech, jak tuto stěnu stvoří. Není to nic lehkého a nezvládnete to během jednoho dne. Já jsem tu od toho, abych Vám ukázal, kde děláte chyby. Mým úkolem je, zničit každou zeď, kterou stvoříte, abyste následně udělal novou a pevnější. Budeme to takto dělat tak dlouho, dokud Vaši obranu nebudu schopný zdolat. Což znamená, že toto cvičení může trvat i měsíce. Klidně i celý rok. Připravte se na to," upozornil. Harry se vyděsil. Je to opravdu tak složité? A co když to nezvládne? "Nechám Vám teď hodinu na přemýšlení, co uděláte. Máte hodinu na to, abyste si zkusil kolem mysli udělal jakoukoliv stěnu. Klidně ať je jak z papíru, ale ať něco máte. Pak to stačí jen zdokonalovat," přestal mluvit a vytáhl si z kapsy pláště menší runovou knížku a začetl se do ní. Harry na něj chvíli zíral, jak si čte, ale potom se zděsil. Jak má vytvořit stěnu kolem své mysli?
To je jak se Snapem! Ten mi řekne, ať na nic nemyslím. Tenhle mi zase řekne, udělej si kolem své mysli zeď! Jak to mám asi udělat? Začal přemýšlet, ale na nic nemůže přijít. Postavil se a začal přecházet po místnosti. Nevšiml si ani, že ho Fox pozoruje.
"Uklidněte se," oslovil ho pěti minutách. Harry se zastavil a zahleděl se na něj. "Posaďte se na zem!" poručil mu a odložil si knížku na stolek. Harry poslechl a usadil se do tureckého sedu. "Zareagoval jste přesně tak, jak jsem očekával. Přesně tak, jak zareagují všichni."
"Co?" vypadlo z něj nechápavě.
"Myslel jste si, že Vás nechám bloumat a budu toho pak jen využívat, je to tak?"
"Ano," přiznal Harry.
"Takže jsem docílil přesně toho, co jsem chtěl," přikývl si pro sebe. "Abych Vám to vysvětlil. První Vaše reakce byla totální apatie. Byla sice krátká, ale byla. A apatie znamená nejtěžší možnost nitroobrany..."
"Na nic nemyslet," vyslovil s ním Harry dvojhlasně.
"Správně. Když člověk zjistí, že je schopný ovládnout i nejtěžší možnost nitroobrany, i když nezáměrně, tak je to první krok k tomu, aby vůbec nějakou nitroobranu dokázal použít," vysvětluje mu. Harry se zamračil.
"To byl ale pěkný podvod!" protestuje.
"Ano, ale jestli Vás to potěší, tak Vám něco prozradím," nakousl. Harry přikývl, aby pokračoval. "Když mi bylo patnáct a začal jsem se od svého dědy učit nitroobranu, udělal mi přesně to samé, co já Vám. Moje reakce ovšem byla taková, že jsem padl do apatie na celou tu hodinu, kterou mi určil na mé přemýšlení. Myslel si, že jsem připravený, protože nezpozoroval žádné divné nejisté přecházení, jako já u Vás. Použil na mě nitrozpyt, ale tím kouzlem jsem se probral z apatie. Takže chvíli byl v temnotě, protože to jsem byl ještě v apatii, ale hned vzápětí se na něj vyvalily všechny mé myšlenky a vzpomínky, což ho vyhodilo z mé mysli," Harry se nad jeho vyprávěním pousmál. Bylo ta tak absurdní. "Nejprve mě pochválil, že jsem měl skvělou nitroobranu, ale pak mě seřval, že jsem neschopný flákač, co nic neumí. Tak...Co jste Vy? Jste flákač?" pozorně si Harryho prohlédl. Neodpověděl. "To se mi líbí. Nepřeceňujete se, ale ani nepodceňujete," uznale kývl.
"Děkuji," pousmál se.
"Nemáte zač," pokýval hlavou.
"Jak tedy vytvořím tu zeď?" zeptal se nejistě.
"Hmm...dejme tomu, že začneme s tím, že budete myslet na jednu věc a tou bude ta stěna..." zamyslel se.
"Ale vy jste říkal, že..."
"Já vím, ale vše souvisí se vším. Musíme získat nějaký základ, který se dál bude vyvíjet. Z ničeho nic neuděláte!" poučil ho. "Tak do toho. Máte dvě minuty!" upozornil ho a nespouští z něj oči. Harry si v duchu představil betonovou zeď a snaží se její obrázek udržet před sebou.
Ani nepostřehl, kdy na něj profesor použil kouzlo, ale jeho betonová stěna padla jako domeček z karet. Harry se na profesora nechápavě podíval.
"Slabé!" dostalo se mu jediného slova. Zamračil se a začal vytvářet novou zeď. Podle jeho názoru pevnější. Jestli to tak bude, je ve hvězdách.
"Slabé!" vyřkl po chvíli znovu a Harrymu nezbylo nic jiného, než zase vytvořit novou zeď. Nikdy nepoznal, kdy profesor zaútočí, protože na jeho tváři se to nedalo vyčíst a používá kouzla neverbálně.
"Slabé!" vyřkl již poněkolikáté za jeden den. Harry už toho má plné zuby. Musí zde být zavření už několik hodin. Začíná mít nepříjemně velký hlad a je vyčerpaný. Netušil, že i jen myšlenkové vytváření stěny mu vezme tolik sil.
"Pro dnešek končíme!" ukončil jejich výuku profesor a dopil sklenici vody. Harry se malátně postavil na nohy a opřel se o stěnu. Zatočila se mu hlava. Netušil, že nitroobrana bude tak těžká. Dokud jen seděl a nevnímal svoje potřeby, tak to bylo v pořádku, ale nyní.
"Bude nejlepší, když sejdete dolů do kuchyně a pořádně se najíte, potom si jděte lehnout a prospěte se, jinak se zítra nepohnete. Což by nebylo dobré, jelikož přijdu znovu! Ráno ve stejnou dobu!" oznámil mu vážným hlasem a odčaroval zabezpečené dveře. Harry pouze přikývl a s profesorem sešel dolů do kuchyně. Všiml si, že jsou zde všichni trvalí obyvatelé domu.
"To už je oběd?" zeptal se poněkud vyjeveně a svalil se zmoženě na jednu z prázdných židlí.
"Harry! Ty vypadáš..." prohlédla si ho Hermiona. Jen se mdle pousmál.
"Co jste s ním dělal?!" zavrčel na Foxe Moody.
"Pokud se nemýlím, tak jsme procvičovali nitroobranu, což není nijak lehká záležitost. A navíc to nevypadá beznadějně. Jsem si jistý, že po těžkých začátcích dojdeme skvělých výsledků," pohlédl na Harryho. Vrátil paní Weasleyové prázdnou sklenici od vody a zmizel v zelených plamenech v krbu.
"Opravdu ti to jde, Harry?" zeptala se ho Hermiona nadšeně.
"Spíš bych řekl, že ne, než ano," přiznal.
"Ale Fox říkal..." zamračila se Tonks.
"Jo, říkal. Ani nevím proč. Ale já mám pocit, že mi to nejde. Možná to vidí jinak," pokrčil rameny a naložil si na talíř několik knedlíků a pořádnou porci omáčky. Hladově se pustil do jídla, protože se o to začal žaludek hlásit.
Druhý den ráno se profesor Fox opět dostavil. Zalezli si do jejich cvičného pokoje, kde zabezpečil dveře. Harry se začal soustředit na vytvoření stěny kolem své mysli.
"Slabé!" poznamenal Fox, když mu už po několikáté zničil jeho pracně vytvořenou obranu. Harry něco zabručel, ale zase si začal vytvářet stěnu. Snaží se do ní dát co nejvíce síly, aby aspoň chvilku odolala nečekanému útoku profesora.
"Slabé!" vyřkl opět to jedno slovo. Harry se naštval.
"Co dělám špatně?!" zeptal se zoufale.
"Téměř nic. Zeď je celkem silná, ale nemůžete se soustředit jen na sílu, ale i na to, aby nikde nebyla jediná skulinka. Když tu skulinku najdu, padne Vaše obrana během jediné sekundy," informoval ho. "Jen pro zajímavost. Doteď jsem neútočil na sílu Vaší stěny, ale našel jsem si vždy skulinu, kterou jsem prošel. Třeba Vám to teď pomůže zjistit, jak se zdokonalit." Jeho slova Harryho povzbudila, i když se pořád tvářil neutrálně, jako by ho to v nejmenším nezajímalo. Chvíli se na profesora zamyšleně díval, ale hned na to si začal stavět další zeď. Tentokrát se ale soustředil na její celistvost, jak mu poradil.
Tentokrát vynesla jeho snaha nějaké ovoce. Profesor hledal o chvíli déle skulinu, kterou by prošel. Sice to trvalo jen pár sekund, ale nebylo to hned.
"Lepší, ale pořád slabé," podotkl, ale více se k tomu nevyjadřoval. Harryho to ale potěšilo a začal se více snažit, přestože už je velice vyčerpaný.
"Pořád slabé," vyslovil tiše tu skutečnost, když Harrymu znovu zničil jeho obranu. "Ale aspoň jste dnes pokročil, takže už víte, jak na to. Prozatím končíme, jinak se zítra ani nezvednete," postavil se a upravil si černý plášť. Vysoký límec mu zastínil půlku obličeje. Změřil si Harryho černo-rudýma očima. "Pokud Vám smím poradit," začal pomalu, "začněte si zdokonalovat svoji kondici. Potom vydržíte víc a bude pro Vás snazší vydržet můj nápor," doporučil mu, odjistil dveře a vyšel na chodbu. "Zítra
přijdu ve stejnou dobu. Vyhovuje Vám to tak?" ani se neotočil, aby viděl Harryho výraz.
přijdu ve stejnou dobu. Vyhovuje Vám to tak?" ani se neotočil, aby viděl Harryho výraz.
"Jistě, pane profesore," přikývl. Profesor hned na to zmizel za rohem na schodech. Harry chvíli zůstal sedět v křesle, než se vydal do svého a Ronova pokoje. Přešel ke své posteli, kde si lehl a okamžitě usnul.
Dalšího rána přišel profesor jako obvykle. Jakmile se ovšem dostal do kuchyně, čekalo ho nemilé překvapení. Místnost je plná lidí, kteří patří k Řádu a nechybí ani mladiství, kteří jsou přibližně stejně staří jako Harry. Rozhlédl se pozorněji a jeho oči spočinuly na velkém nápisu, který hlásá:
Všechno nejlepší k narozeninám, Harry!
Jako první si jeho příchodu všimla paní Weasleyová, která k němu ihned přistoupila.
"Dobré ráno. Přišel jste také na Harryho oslavu?" zeptala se ho s úsměvem.
"Ne, přišel jsem, abychom měli další hodinu!" okamžitě zavrhl jakoukoliv myšlenku, že by přišel na oslavu narozenin. "Ale jak se zdá, nebyl mi schopný sdělit, že má dnes narozeniny," vyslovil tu skutečnost a otočil se k odchodu.
"A nezůstanete alespoň na chvíli?" zastoupila mu cestu ke krbu. "Můžete se s ním domluvil, kdy budete mít další hodinu," dodala a zahleděla se mu do nečitelné tváře. Nakonec přikývl a postavil se stranou od ostatních. Po chvíli do kuchyně vešel Harry, který se ve dveřích zarazil.
"Všechno nejlepší, Harry!" ohlušil ho křik několika lidí.
"He?" vypadlo z něj a nevěřícně zírá na nespočet lidí v kuchyni. Zastavil se na jedné temné postavě v koutě. Hned poznal profesora Foxe. "Já jaksi úplně zapomněl..." přiznal se. Spíš než všem to oznamoval Foxovi.
"Zajímavé," odvětil tiše. "V tom případě se stavím za tři hodiny. Nemyslete si, že Vám dnešní hodinu prominu. Pak si Vás tak na dvě hodinky půjčím a poté se můžete vrátit slavit. Souhlasíte?" propaluje ho očima. Harry přikývl. "Nuže dobrá. Přeji vše nejlepší," popřál a hned na to zmizel v krbu v zelených plamenech.
"To tě nenechá na pokoji ani v den tvých narozenin?" podivila se Tonks.
"Když už jsme se na tom domluvili," pokrčil rameny. Dál to nikdo neřešil a všichni po jednom mu začali přát a dávat dárky. Od Hermiony dostal kožený náramek ke kterému je připevněn přívěsek tvaru vlčí hlavy z nějakého kovu.
"Neboj, jen vypadá, že je stříbrný," usmála se na něj. Vrátil jí úsměv a náramek si připevnil na levou ruku. Další dárek byl od pana a paní Weasleyových, knížka o obraných kouzlech. Další knížku dostal od Lupina, Tonks a Moodyho, ta byla o útočných kouzlech. Od Billa s Charliem, kteří si na dnešní den udělali kvůli němu volno, dostal knížku o dracích. Ron mu daroval knížku o famfrpálu. Celkem se podivil nad tím, že od něj něco dostal, když se s ním poslední dobou vůbec nebaví. Ginny mu dala pletený náramek s jeho jménem. Přivázal si ho na levou ruku nad Hermionin náramek. Od Kyngsleyho dostal krásný brk.
"Tak, teď dort!" usmívá se paní Weasleyová a odtáhla Harryho k třípatrovému narozeninovému dortu. Podala mu velký nůž, aby ho nakrájel. Nic jiného mu nezbylo. Raději vzal nůž a začal rozkrajovat dort na přibližně stejně velké kousky. Paní Weasleyová mu vždy přidržela talíř, aby na něj dort položil a dala ho tomu, kdo byl zrovna nejblíže.
Po nějaké době se začal cítit poněkud stísněně. Přílišná pozornost mu nedělá moc dobře, i když si jí vždy užije až až. Začal doufat, že profesor Fox dorazí co nejdříve. Jeho přání bylo vyslyšeno.
"Profesore Foxi!" vytrhl ho z přemýšlení hlas paní Weasleyové. Harry se otočil ke krbu a opravdu tam spatřil svého profesora.
"Jdeme?" pohlédl na něj Fox. Harry přikývl.
"Snad si nejprve s námi dáte aspoň kousek dortu? Když má Harry ty narozeniny," nadhodila Moly.
"Ne, děkuji. Nemám rád sladké," odmítl zdvořile.
"Nebo něco na zub?" zkouší to znovu. Chce, aby tu s nimi Harry zůstal co nejdéle je to možné.
"Ne, děkuji. Před chvílí jsem jedl," opět odmítl a přešel k Harrymu. Vytáhl ho za triko a spolu s ním opustil kuchyni. Jako vždy se zavřeli v jednom volném pokoji. Zabezpečil dveře a dlouze se zahleděl na Harryho.
"Omlouvám se, profesore. Opravdu jsem na své narozeniny zapomněl," hlesl a sedl si do křesla naproti němu.
"Nic se nestalo. Začněme," pokynul hlavou, aby si jako vždy připravil stěnu kolem své mysli.












Líbí se mi tvé pojetí nitrobrany, povedlo se ti to
A zbožňuji ty Harryho chytré věty: ´He?´
hezké 