close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

SNC 2. Kapitola - První přeměna

14. srpna 2010 v 14:06 | Taria
av

2. Kapitola

První přeměna




add



          Hluk. Moc velký hluk. Nedá se v něm spát. Bolest. Moc velká bolest vystřelující do lýtka a paže. Bylo to tak nečekané, že šokem trhl hlavou. Hluk najednou ustal. Sevřel pevně víčka a následně povolil. Pomalu otevřel oči, ale hned je zavřel. Je tu moc ostré světlo, aby je mohl otevřít. Chvíli počkal, než se o to pokusil znovu. Druhý pokus byl úspěšnější. Konečně je otevřel a rozhlédl se kolem sebe. Spatřil rozmazané postavy. Na jeho vkus je zde moc lidí. Ale proč tu vůbec jsou? Co tu chtějí? Proč ho nenechají spát? Zamračil se.
          "Co...?" chtěl něco říct, ale z hrdla mu vyšlo jen nesrozumitelné zachrčení. Někdo k němu bleskově přiskočil a dal mu napít čisté vody. Vděčně vypil celou sklenici. Ten někdo mu nasadil brýle, takže mohl spatřit, kdo všechno je zde přítomen. Osoba, která mu dala napít a dala mu brýle, byla Hermiona. Jeho kamarádka Hermiona! Podíval se dál. Lupin? Brumbál? Weasleyovi? Tonks? Moody? Co tu všichni dělají? Stalo se snad něco?
          Sykl, když mu bolest opět projela nohou a paží. V tu chvíli mu všechno docvaklo. Vlkodlaci. Pokousali ho vlkodlaci! Ale jak je možné, že přežil?
Copak ho zase hlídali? Ale to by mu potom přece pomohli a nic z toho by se nestalo.
          "Jsi v pořádku?" promluvila jako první Hermiona. Mluvila tak tiše, že jí skoro nerozuměl.
          "Já..." nadechl se. "Ano," odpověděl a pohlédl opět na přítomné. Brumbál si ho jako vždy měří spod svých půlměsícových brýlí.
          "Co jsi dělal v tom lese, Pottere?!" zavrčel Moody, ale je na něm vidět úleva, že přežil.
          "Já...Ani nevím..." odpověděl zamyšleně a zahleděl se do stropu. Vážně jsem si myslel, že jsem sám? Vždyť tohle samo o sobě je důkaz, že ne... Pousmál se sám pro sebe a zavřel uvolněně oči. Tak přece nejsem sám...
          "Nebolí tě nic?" přešla k němu paní Weasleyová a začala mu urovnávat přikrývku.
          "Nic, co bych nepřežil," odvětil vyrovnaně, ale oči neotevřel. "Jak dlouho jsem byl mimo?"
          "Tři dny," odpověděla Tonks a pohlédla nejistě na Lupina, který stojí opodál a zírá do země. Nastalo ticho, které se nikdo neodvážil narušit. Konečně otevřel oči a pohlédl na Lupina.
          "Proč se tváříš, jako bys mi byl na pohřbu?" zeptal se ho nechápavě.
          "Ty to nechápeš? Stane se teď z tebe vlkodlak!" oznámil mu zoufale. Harry se nad tím zamyslel. Ano. Je to pravda. Bude z něj vlkodlak a s tím už nic neudělá.
          "S tím se nedá nic dělat. Já se s tím vyrovnám. Můžu si za to sám. Byla to moje vlastní blbost," pokrčil rameny a opět se zahleděl na bílý nemocniční strop.
          "To snad nemyslíš vážně, Harry?! To je vážná věc!" protestuje Lupin. "Víš co to pro tebe znamená? Všichni se na tebe budou dívat skrz prsty a budeš to mít ve všem těžší než normální lidé!"
          "Nic nového," poukázal na tu skutečnost a bolestně se usmál. Lupin se zarazil a zaryl oči do země. Proti tomu nemá žádný argument. Vzpomněl si na články v novinách. Chvíli bylo ticho, které narušovalo jen oddechování několika lidí.
          "Harry?" promluvil k němu opět Brumbál. Jen zabručel, že poslouchá. "Co to máš za řetízek? A jak je možné, že tě nepopálí, když je ze stříbra? Remus ho vzal do ruky, ale spálil ho,"
          "Co?" vypadlo z něj nechápavě. Ruka mu vylítla ke krku, kde nahmatal chladný kov. Ohmatal přívěsek a zarazil se. Nemusel se na něj ani podívat, aby poznal, že má přesně stejný tvar, jako ten přívěsek, který hodil do kouta pokoje. Nebo je to tentýž? Trochu se zamračil a zamyslel se. Před očima se mu mihl obrázek vrány s rudýma očima. Vybavil si den, kdy na něj zaútočili vlkodlaci. Těsně před tím, než upadl do bezvědomí, slyšel krákání vrány. Je to snad jen náhoda?
          "Harry?" vytrhl ho ze zamyšlení Brumbál.
          "Je od jednoho známého," odpověděl vyhýbavě a spustil ruku dolů.
          "Měl by sis odpočinout," pohladila ho paní Weasleyová.
          "Ano, máš pravdu, Molly," přikývl Brumbál. Všichni společně opustili jeho nemocniční pokoj. Harry zůstal sedět na posteli a zírat na zavřené dveře. Přitom je vůbec nevnímá. Znovu vzal do ruky podivný řetízek a sevřel ho. Stříbro. Lupina to spálilo, ale mě nic neudělalo. Navíc...Jak je možné, že ho mám na krku, když by měl ležet v koutě pokoje u Dursleyů?

          V nemocnici zůstal jen dva dny, poté ho pustili domů. Lépe řečeno ho vzali na ústředí Fénixova řádu. Do domu, který patřil Siriovi. Tolik bolestivých vzpomínek, zůstalo v tom domě skryto. Každičký kousek těchto zdí je nasáklý přítomností Siria. Vše mu ho tak bolestivě připomíná.

         Prochází pomalu chodbami a trochu napadá na zraněnou nohu. Plně se zranění zahojí až po první přeměně. Jde mlčky a snaží se nevnímat vzpomínky, které se derou na povrch. Promnul si oči. Před očima se mu zjevil obraz Siria, jak se usmívá. Zavrtěl hlavou, aby ten přelud zapudil.
          Došel do kuchyně na snídani. Posadil se na židli vedle Hermiony a dovolil paní Weasleyové, aby před něj postavila talíř se snídaní. Začal se v jídle pomalu nimrat, i když nemá hlad. V kuchyni vládne ticho a všichni pokradmu hledí na Harryho. Snaží se pochopit, proč se tak lehce smířil se skutečností, že se z něj stal vlkodlak. Normální člověk se s tím jen tak nesmíří. I Lupinovi to trvalo velice dlouho.
          Pevně zavřel oči. Je si plně vědom, že ho všichni pozorují a čekají na jeho reakci. Povzdechl si, odstrčil od sebe talíř. Vstal a urychleně opustil kuchyni. Vadí mu ty rentgenující pohledy. Začal se bezcílně toulat různě po domě. Zastavil se až před zdobeným gobelínem, znázorňujícím rodokmen rodu Blacků. Velký nápis úplně nahoře hlásal:

Velký a starobylý rod Blacků
Toujours pur

          Poklekl ke gobelínu a přejel prsty po malé kulaté dírce připomínající spáleninu od cigarety.

          "Býval jsem tadyhle. Moje sladká stará matička mě vypálila svou hůlkou, když jsem utekl z domova."
          "A kam jsi šel?"
          "K tvému tátovi."

          Pousmál se. Když Siriovi bylo nejhůř, obrátil se na jeho otce, který mu vždy pomohl. Ale byl opravdu tak dobrý, jak mu každý říkal? Když si vzpomněl na to, co viděl ve Snapeově myslánce, otřásl se. Asi už nad vším moc přemýšlí.
          "Harry?" ozval se za ním tichý hlas. Nemusel se ani otáčet, poznal ji.
          "Děje se něco, Hermiono?" odvětil klidně, ale ani se neotočil. Dívka si klekla vedle něj.
          "Ne. Mělo by?" pousmála se na něj. Vrátil jí úsměv a konečně na ni pohlédl. Posmutněla, když si všimla stínu bolesti v jeho očích.
          "Všem nám chybí," promluvila tiše a podívala se na gobelín. Mlčel. "Musí to tu být pro tebe hodně těžké. Ten dům je plný vzpomínek na něj," schválně nevyslovila Siriovo jméno. Nechce mu ještě přitížit.
          "Jo, to je," přikývl pomalu. "Nejraději bych odtud odešel, už jen proto, abych se té bolesti zbavil," povzdechl si a vstal. "Jdu si udělat úkoly," sklopil oči a vydal se k odchodu.
          "Harry?" zastavila ho ještě. Pootočil k ní hlavu. "Chci jen, aby jsi věděl, že nejsi sám," usmála se na něj povzbudivě.
          "Díky, Herm," pousmál se a odešel. Kulhavým krokem se dostal do svého pokoje, kde se svalil na postel. Zavřel oči a připomněl si Hermionina slova. Nejsi sám... Chtě nechtě se nad tím musel znovu usmát. Proč vůbec měl pochyby? I když musel připustit, že Ron se poslední dobou chová divně. Vyhýbá se mu a nemluví s ním. Má snad problémy s Harryho novou vlkodlačí stránkou? Nebo je v tom něco jiného? Žárlí snad na něj jako ve čtvrtém ročníku? Otázky. Samé otázky, ale žádné odpovědi.
          Vzal do ruky přívěsek tvaru hlavy vrány a zahleděl se do karmínově rudého oka. Zase se mu vybavil ten okamžik. Křik vrány ve chvíli, kdy upadl do bezvědomí.
          Zamračil se a schoval ho pod tričko. Vytáhl si z kufru učebnici lektvarů a začal vypracovávat dlouhou esej pro profesora Snapea. Díky tomu přišel aspoň na jiné myšlenky.
          Pracoval na ní několik hodin, když ho přišla Hermiona vyzvednout, že je čas večeře. Nedodělanou esej uložil do kufru a spolu s ní se vydal do kuchyně, kde už jsou skoro všichni stálí obyvatelé domu. Posadili se společně na volná místa. Paní Weasleyová na stůl položila velký hrnec teplého guláše a všichni se hladově vrhli do jídla. Mlčky se najedli a poté si povídali. Harry převážně s Hermionou, protože se chtěl vyhnout rozhovoru na téma jeho "nehody".
          "Mimochodem, za chvíli by měl přijít Brumbál. Ale nepřijde sám. Prý našel nového profesora OPČM. Přidal se i do Řádu, tak nám ho dneska představí!" oznámil po chvíli Lupin.
          "Opravdu?" chytila se toho Hermiona nadšeně. Lupin přikývl na souhlas. "Tak to doufám, že letošní profesor nás aspoň něco naučí," zamumlala si pro sebe, ale Harry ji slyšel a pousmál nad tím. Nikdo horší jak Umbridgeová to snad nebude. Rozhovor se stočil zase jiným směrem, když v tom se v  krbu zažehly zelené plameny. Z krbu vyšel Brumbál a hned v závěsu za ním další postava celá v černém. Harry se tomu dotyčnému zahleděl do obličeje, ale celý ho má zakrytý ve stínu.
          "Dobrý večer, přeji!" pozdravil Brumbál a všechny s úsměvem přelétl. Několik lidí mu odpovědělo, ale ostatní zírají na tajemnou osobu stojící za ním. Muž má na sobě dlouhý temně černý plášť splývající až k zemi. Límec pláště je vyšší a hází mu tak stíny do obličeje. Dlouhé havraní vlasy mu zakrývají velkou část tváře. Díky vlasům a hře stínů mu nikdo nespatřil ani kousek obličeje.
          "Chtěl bych vám představit nového profesora OPČM a člena Řádu, Garretha Foxe!" obrátil se na svého společníka. Profesor Fox přistoupil k Brumbálovi a odhodil si vlasy z obličeje. Mohli mu tak poprvé pohlédnout přímo do tváře. Na první pohled je upoutal pěkný obličej mladého muže. Druhý pohled byl ale o hodně děsivější. Rysy v obličeji má tvrdé, chladné a ostré jako led. To ovšem nic neznamenalo v porovnání s jeho očima. Tak zvláštní, nadpozemské až ďábelské. Nejprve si mysleli, že jsou černé, ale zdání klame. V té sametové černi se odráží rudá.
          "Velice mě těší," promluvil tichým hlasem plným autority. Na každém jednotlivě spočinul na okamžik očima. Jako posledního si nechal Harryho a díval se na něj déle než na ostatní.
          Moody si ho měří normálním i čarodějným okem a není poznat, co si o něm myslí. Lupin vstal a šel se s ním pozdravit, stejně jako pan a paní Weasleyovi. Ostatní se neodvážili ani promluvit.
          "Také bych ti chtěl oznámit, Harry, že ode dneška tě profesor Fox bude učit nitroobranu místo profesora Snapea, vzhledem k tomu, že s ním to dopadlo katastrofálně," oznámil mu Brumbál. Harry nijak nereagoval a pořád zírá na nového profesora. Jakmile totiž uviděl jeho oči, vybavily se mu jiné. Vzpomněl si na rudé oči vrány.
          "Vzhledem k tomu, že jsem slyšel o Vaší...nehodě," začal k němu pomalu mluvit, "říkal jsem si, že nejlepší by bylo začít s Vaší výukou až po úplňku. Máte teď totiž jiné starosti, pokud se nemýlím," mluvil bez jediného náznaku emoce ve tváři. Žádný úsměv, úšklebek nebo jiná grimasa. Nic. Jako by nebyl schopný cítit. Harryho z toho zamrazilo.
          "Jistě, pane profesore," přikývl.
          "V tom případě, přijdu příští týden v pátek. Úplněk je v úterý. To Vám snad bude stačit na vzpamatování se," opět žádný úšklebek, s jakým by to řekl Snape, nebo starost, kdyby s ním mluvil někdo jiný z Řádu.
          "Budu v pořádku, pane profesore," snaží se ho ujistit.
          "Uvidíme," poznamenal jen a přešel ke krbu. "Rád jsem Vás všechny poznal. Určitě se někdy uvidíme," s těmito slovy vstoupil do zelených plamenů v krbu a zmizel.
          "Jste si jistý, že s tím chlapem bude všechno v pořádku?" zavrčel Moody.
          "Ano, jsem," odpověděl Brumbál s úsměvem. "Je to zvláštní člověk, který si prošel hodně těžkými chvílemi, ale jsem si jist, že bude nejlepším profesorem OPČM, kterého jsem mohl sehnat," pořád se usmívá. "Já již budu muset také odejít. Hodně štěstí, Harry, přijdu se na tebe podívat," pohlédl na něj povzbudivě. Pouze přikývl na odpověď. "Dobrá. Pak tedy...Dobrou noc, přeji!" rozloučil se a stejně jako profesor Fox zmizel
plamenech.
          "Nejsem si jistý, jestli by jsi s tím chlapem měl zůstávat někdy o samotě, Pottere!" zavrčel k němu Moody. "Možná bude lepší, když na ty vaše hodiny bude chodit ještě někdo další," poznamenal. Harry se zamračil. Ještě někdo další na hodinách nitroobrany? To raději ne.
          "Jsem si jistý, že všechno bude v pohodě!" namítl.
          "Nikdy si nemůžeš být stoprocentně jistý, to si pamatuj," poučil ho.
          "Já si nepřeji, aby na mých hodinách nitroobrany, byl ještě někdo další. Už tak je to dost těžký!" zvýšil trochu hlas.
          "Já to chápu, Pottere, ale tady jde o tvoji bezpečnost!" začíná se s ním hádat.
          "Já se o tu vaši bezpečnost neprosím!" odsekl a v rychlosti opustil kuchyni, aby se ještě někdo nestihl přidat na stranu Moodyho. Vrátil se do svého a Ronova pokoje, kde si začal dodělávat úkol do lektvarů. Po delší době do pokoje vešel jeho spolubydlící, který se mlčky převlékl, popřál zdráhavě dobrou noc a zatáhl kolem své postele závěsy. Netrvalo dlouho a začalo se z jeho postele ozývat pravidelné oddechování. Jasný důkaz toho, že usnul.
          Harry se zabral do své práce a skončil až pozdě v noci. Hotovou esej pečlivě uložil do kufru, aby se s ní nic nestalo. Vstal a protáhl si kosti. Potichu se vykradl z pokoje do koupelny. Dal si dlouhou sprchu. S potěšením zjistil, že horká voda mu dokonale uvolnila ztuhlé svaly. Jakmile vylezl, pustil se do něj chlad. Rychle se oblékl do pyžama a následně si vzal teplý župan. Přešel k umyvadlu a pohlédl na sebe do zrcadla. Jeho odraz ho tak zaskočil, že na chvíli přestal dýchat. Jeho rysy se změnily. Už v jeho tváři nejsou ty dětské stopy. Rysy se mu zostřily. Připadlo mu, že jeho oči jsou více zelené, než bývaly dřív, ale připsal to na vrub jeho "nehodě". Nejspíš si projde ještě nějakými jinými změnami, než je proměna ve zvíře.
          Povzdechl si a pořádně si vydrhl zuby. Poté se vrátil do pokoje a potichu se uložil do postele. Zatáhl kolem sebe závěsy a začal zírat nad sebe na nebesa.

          Týden uběhl rychle. Na Harryho vkus nebezpečně moc rychle. Nastalo úterý ráno, což pro něj nevěstí nic dobrého. Je to předzvěst nejistoty z toho, co přijde.
          Povzdechl si a vstal z postele, i když se mu vůbec nechtělo. Ron ještě pořád spí a chrápe, jako by někdo řezal motorovou pilou. Převlékl se do čistého oblečení a pomalým krokem sešel do kuchyně, kde už je paní Weasleyová, Lupin, Tonksová a Hermiona.
          "Dobré ráno, drahoušku Harry!" přivítala ho Moly a starostlivě si ho prohlédla.
          "Dobré," odpověděl mdle a posadil se ke stolu, hned naproti Lupinovi, který je bledší než obvykle.
          "V pět hodin odcházíme, Harry," oznámil mu Lupin. Pouze přikývl, že bere na vědomí. "Půjdeme k Mungovi. Mají tam zařízení pro vlkodlaky, kteří nechtějí o úplňku někomu ublížit. Chodím tam pokaždé," přiznal.
          "Akorát v Bradavicích, jsi chodil do Chroptící chýše?" zeptal se se zájmem. Lupin přikývl.
          "Ty tam budeš chodit také, až začne škola. Chroptící chýše se stane opět nebezpečnou," povzdechl si a protřel si unaveně oči.
          "Chmpf," zamručel a pustil se do snídaně, kterou před něj postavila paní Weasleyová.
          "Jsem si jistá, že to zvládneš, Harry!" povzbuzuje ho Hermiona. "Jsi silný!"
          "Na tom nezáleží, Hermiono, já vím o..."
          "Záleží!" přerušila ho Hermiona. "Pokud si někdo pořád říká, já to nezvládnu, tak opravdu nikdy nic nezvládne!"
          "Díky, Herm!" usmál se na ni Harry. Zvedla mu náladu.
          "Nemáš zač!" vrátila mu šibalský úsměv. Lupin jen zakroutil hlavou a vytratil se někde v domě. Harry nad ním protočil oči. O jednoho vlkodlaka míň nebo víc? Vždyť je to celkem zanedbatelné...I když...Co ti na straně Voldemorta? Zakroutil hlavou, aby nad tím nemusel přemýšlet. Tonks si začala s Hermionou vesele povídat a paní Weasleyová u dřezu umývá nádobí. Vyrušily je zelené plameny v krbu. Všichni se otočili k nově příchozímu.
          "Profesore Foxi?" bylo to jediné, na co se Harry zmohl.
          "Dobré ráno, přeji. Omlouvám se, že ruším," promluvil opět tím tichým, autoritativním hlasem. Ve tváři znovu nečitelný a bez emocí. "Smím s Vámi na chvíli mluvit, pane Pottere?" hledí na něj a ani se nepohnul.
          "No...Ano, pane profesore," odpověděl zaraženě.
          "Pokud možno o samotě?" dodal a přelétl pohledem tři přítomné ženy. Tonks pokrčila rameny a spolu s Hermionou opustily kuchyni. Paní Weasleyová se na chvíli zahleděla na Foxe, jestli v jeho tváři nevyčte zradu nebo něco podobného a poté odešla i ona. Fox mávl rukou a dveře na chvíli zazářily modrým světlem. Harry se na něj nechápavě a ostražitě podíval.
          "Proti odposlouchávání," odpověděl na otázku v jeho očích. Poté zašmátral v kapse pláště a vytáhl skleněnou lahvičku plnou podivné žluto-oranžové tekutiny.
          "Co to je?" zeptal se ho Harry a prohlíží si lahvičku.
          "Lektvar. Trvalo mi několik let, než jsem ho připravil do dokonalosti. Už je i vyzkoušený," zodpověděl, ale neupřesnil, proč mu ten lektvar ukazuje. Na chvíli se odmlčel a sám si prohlédl obsah lahvičky, kterou má v ruce. "Možná by Vám mohl pomoci. Ztlumuje totiž bolest z přeměny ve vlkodlaka na minimum. Ne sice úplně, ale bolest je potom tak malá, že byste ji klidně i ustál bez mrknutí oka a nikdo by ji na Vás nepoznal, kdybyste zůstal člověkem," upřesnil a shlédl z lahvičky na Harryho, který si profesora vyjeveně prohlíží. Nedal na sobě znát žádné překvapení a nic podobného.
          "A profesor Brumbál o něm ví? Nebo někdo další?" zeptal se a upřel oči na lektvar.
          "Ne. Kdyby o něm věděl, je možné, že by mi zakázal, Vám ho dát," Harry se trochu zamračil.
          "Ale proč by to dělal?"
          "Lépe řečeno, by mi to zakázal, protože by ho chtěl dát nejprve k testům lékařům nemocnice Svatého Munga. O to já ale nestojím. Voldemort má už tak dost dlouhé prsty...Dostal by se k němu a prostřednictvím tohoto lektvaru by k sobě lákal další vlkodlaky. Vždyť vyhlídka na bezbolestnou přeměnu je tak krásná. I když je to od člověka, který dává ještě větší bolest..." poznamenal. "Proto ho dávám raději Vám z ruky do ruky. Jestli si ho vezmete nebo ne, je už jen na Vás," přešel k němu pomalým, přesto rázným krokem. Nastavil ruku s lahvičkou a počkal, než si ji Harry nejistě vzal. "Pokud si ho hodláte vzít, vezměte si ho přesně o půl páté. Jeho účinek tak bude působit až do svítání a díky tomu zmírní bolest i při proměně zpátky. Ale ještě Vás varuji. Pokud Vám dávali vlkodlačí lektvar, který bere i Lupin, tak tento rozhodně neberte. Jak na sebe působí tyto dva lektvary, ještě nemám prozkoumané a nehodlám z Vás dělat pokusného králíka," upozornil ho, ale ani tehdy v jeho hlase nezazněla žádná obava, výhružka, nejistota nebo jakákoliv emoce.
          Harry se dlouze zahleděl na lektvar, který mu leží v ruce. Opravdu se mu snaží pomoct? Není to jen past a nechce ho otrávit? Fox odhadl, co se mu asi honí hlavou, ale neřekl ani slovo. Oči mu sklouzly k Harryho hrudi, protože ho upoutal rudý záblesk. Pohled mu padl na přívěsek tvaru hlavy vrány, která má místo oka rubín. Zůstal na něj zírat a ani si nevšiml, že tím upoutal Harryho pozornost.
          "Pane profesore?" oslovil ho po chvíli.
          "Ano?" odtrhl oči od toho přívěsku a pohlédl Harrymu do očí. V jeho tváři se ovšem nic nezměnilo.
          "Já jen...Děkuji," vypadlo z něj nakonec.
          "Nemáte zač. Zatím nashledanou. Uvidíme se v pátek!" rozloučil se a přešel ke krbu. Ještě než vstoupil do zelených plamenů, odčaroval dveře. Harry rychle schoval lahvičku do kapsy kalhot a vyběhl z kuchyně po schodech do svého a Ronova pokoje, kde si lehl do postele a začal si číst knížku OPČM. Po chvíli ale zjistil, že nevnímá, co je v ní napsané. Přemýšlí, jestli si má vzít ten lektvar.
          Pět minut před půl pátou zatáhl kolem své postele závěsy, aby na něj nikdo neviděl. Vytáhl z kapsy lahvičku oranžovo-žlutého lektvaru a zahleděl se na ni. Přemýšlel nad tím celý den, ale teď přišla chvíle konečného rozhodnutí. Má mu věřit? Nebo má lektvar raději zahodit a nestarat se o to? Jeho oči přelétly z lektvaru na budík, který si položil před sebe.
          "Je nejvyšší čas..." zašeptal neslyšně. Pohladil palcem hladké sklo a odzátkoval ji. Pomalu si ji přiložil k ústům.
S myšlenkou, že Brumbál mu důvěřuje,
lektvar na jeden doušek vypil.
          S potěšením zjistil, že lektvar nemá žádnou pachuť, ale má příchuť po citrusech. Tomu by odpovídala i ta barva. Prolétlo mu hlavou a musel se nad tím pousmát. Teď nezbývá nic než čekat, co přijde.
          V pět hodin se spolu s Lupinem odletaxoval ke Svatému Mungovi, jak se domluvili. Předtím jim ještě všichni popřáli hodně štěstí.
          Krb ho surově vyhodil v atriu nemocnice. Jen ta tak to ustál a několik lidí se za ním pobaveně otočilo. Oprášil se a připojil se k Lupinovi, který na něj čeká u schodiště s jednou lékouzelnicí.
          "Přeji pěkný den!" pozdravila ho vesele hnědovlasá lékouzelnice a usmála se na něj. Něco nesrozumitelně zabručel na pozdrav. "Následujte mě, prosím," otočila se ke schodišti a vydala se dolů. Harry s Lupinem šli za ní. Sestoupili o dvě patra níž a pak je vedla dlouhou chodbou. Zastavila se u jedněch dveří a otevřela jim. Vstoupili jako první a ona v závěsu za nimi. Harry se zamračil. Uprostřed nevelké místnosti se nachází dvě stříbrné klece a podél levé stěny dvě nemocniční lůžka. Pohlédl nechápavě na Lupina, ale ten beze slova vešel do jedné z klecí a lékouzelnice ji zabezpečila. Harry se zamračil.
          "Bohužel, je to nutné," usmál se na něj Lupin smutně. Harry si povzdechl a následoval jeho příkladu. Vstoupil do druhé klece a lékouzelnice ho tam zabezpečila kouzli stejně jako Lupina.
          "Zítra v sedm hodin vás přijdu zkontrolovat," usmála se na ně povzbudivě a opustila místnost. Ještě za sebou zabezpečila dveře, aby to bylo kompletní. Harry se posadil na zem, která je pokryta teplým kobercem. Podivil se nad tím, že ještě není rozsápán na kousíčky. Nejspíš je každý den opravován kouzli.
          "Sem opravdu chodíš o každém úplňku?" nadhodil Harry a objal si kolena. Nechce se mu jen nečině čekat, až se promění.
          "Ano. Podle mě je to nejbezpečnější. Aspoň nikomu neublížím. Tohle zde zřídili teprve asi před dvěmi lety. Do té doby jsem byl vždy zamčený u sebe doma. Podle toho to tam taky tak vypadá," povzdechl si. Harry si to dokázal představit.

         "Pokud ti smím poradit," ozval se Lupin po dlouhé chvíli ticha, "jestli nechceš o něco přijít, tak to prostrč mřížemi!" jen co to dořekl, začal se vysvlékat a vše opatrně pokládat na zem za mříže klece. Harry raději poslechl a následuje jeho příkladu. Je mu jasné, že jinak by vše skončilo na cáry. Poté už jen čekali.
          Netrvalo to dlouho a z vedlejší klece uslyšel bolestný řev. Trhl hlavou, aby pohlédl na Lupina, jak se svíjí v bolestech a začíná se měnit. Sám pocítil dusivý tlak na hrudi. Jeho tělo začala prostupovat tupá bolest, ale nebylo to tak hrozné, jak čekal. Vlastně to nebylo ani zpola tak hrozné, jako když se podíval na bolesti Lupina. Tlak v zádech ho donutil prohnout se, tak se nebránil. Jeho kosti se začaly prodlužovat a měnit konstituci celého jeho těla. Jeho mysl byla zatlačena do pozadí a nahradila ji úplně jiná. Vlčí, dravá, nezkrotná.

          Jakmile se probral, rozhlédl se kolem sebe. Pohlédl na Lupina, který se na něj starostlivě dívá. Shlédl na svoje ruce, které jsou zase normální. Ani neví, kdy se proměnil zase zpátky.
          "Musíš být unavený," poznamenal a ukázal na dvě postele u stěny. Harry nepatrně přikývl, i když žádnou únavu nepostřehl. To je určitě účinek toho lektvaru! Uvědomil si a potěšeně se usmál. Nechtěl ale, aby Lupin získal podezření, tak se zmoženě zvedl. Přešel ke dveřím klece, které jsou dokořán otevřené. Nejspíš už zde byla lékouzelnice. Vybelhal se z klece a lehl si do jedné z postelí. Zachumlal se do přikrývek a zavřel oči. Podle zvuků poznal, že Lupin se uložil do druhé. Po chvíli uslyšel pravidelné oddechování. Sám neusnul, ale začal přemýšlet nad profesorem Foxem a jeho lektvarem. Budu mu muset poděkovat! Zařekl se a usmál se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Auša Auša | Web | 16. srpna 2010 v 22:16 | Reagovat

jo, tohle se mi taky líbí :-D s tou vránou mě to zajímá a to dost :-D opět trošku kazí dojem ty časy ;-)
jen se chci ujistit, tohle nebude slash, co? :-D

2 Taria Taria | E-mail | Web | 17. srpna 2010 v 18:03 | Reagovat

[1]: já říkala, že časy jsou moje slabá stránka :-D a slash to asi nebude :-D

3 Auša Auša | Web | 17. srpna 2010 v 18:52 | Reagovat

[2]:neva :-D stejně je to hezké... kdy bude pokračování? 8-)

4 Taria Taria | E-mail | Web | 17. srpna 2010 v 19:03 | Reagovat

[3]: viděla bych to na víkend :-) možná i dřív, podle toho, jak bude čas :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama