
2. Kapitola
Nová rodina

"Ale nebude vadit, že já vlastně vůbec nejsem odtud, ale z Anglie?" nadhodil Harry, když stanuli před budovou místní sociální správy nalepené hned na sirotčinec.
"Myslím, že to bude v pohodě. Když jim to řekneme, bude se to řešit přes Anglii. Ale tvůj strýc a teta jsou zde, v Dublinu, takže to není žádný problém. A můžeš si být jist, že tě s nimi nenechám už ani hodinu!" prohlásila pevně a vlezla do jedné z budov. Nestačil se ani rozkoukat, do které to bylo. Našla jednu ze sociálních pracovnic a na chvíli s ní zalezla do kanceláře. Harryho a své syny zanechala na lavici před ní. Dvojčata si sedla po jeho levici a Red po pravici. Začali se spolu bavit a snaží se Harryho co nejvíce rozpovídat, aby se uvolnil. Jakmile bylo nějaké téma, které se mu nelíbilo, hned ho změnili, za což jim byl vděčný. Po chvíli sociální pracovnice spolu s Abigail vyšla.
"Bohužel se bude muset podívat na tvé rány," usmála se na něj Abigail smutně. Harry nejistě přikývl a postavil se. Abigail ho povzbudivě vzala za ruku. Poznala, že mu to je značně nepříjemné a ani se mu nediví. Sociální pracovnice mu vyhrnula tričko a naskytl se jí pohled na jeho vychrtlé zubožené tělo. Nesouhlasně zamlaskala a pak si prohlédla jeho tvář. Opatrně odlepila jednu náplast a nahlédla pod obvaz. Abigail se podívala také, protože to ještě neviděla. Jak to tak vypadá i tvář se mu zanítila. Proto ho po celou dobu tak nepříjemně bolela.
"Je to víc než jasné! U těch lidí nezůstaneš ani o den déle!" rozzuřila se sociální pracovnice a pohlédla na Abigail. "Jsem ráda, že jste sem toho chlapce dovedla! Ani nevíte jak!" pousmála se na ni. Poté se obrátila zpátky na chlapce a přiklekla k němu. "Bohužel se tě také musím zeptat, z čeho máš ty rány. Musí se to zapsat do dokumentů, které nás opravňují odejmout dítě od rodičů či opatrovníků," začala pomalu. Harry se přikrčil a v obavách se podíval na Abigail, která ho stále drží za ruku. Přikývla, že je to opravdu nutné. Zahleděl se do země.
"Kožený pásek, ale občas i pohlavky, nebo pěsti. Když se nechal unést, tak i kopance..." vydal ze sebe ztěžka a skoro neslyšně. Zaslechly to jen dvě ženy, které si k němu klekly. Abigail zvlhly oči a opatrně si ho k sobě přitáhla do objetí.
"Pak je to jasné," povzdechla si. "Kde jsou ubytovaní, prosím tě? Já jim zavolám, aby se sem dostavili," zeptala se ho jemně místní pracovnice, aby ho nevystrašila jejich příchodem. Bohužel neuspěla. Vyděšeně se na ni podíval.
"Mohla bych nejprve zavolat svému manželovi, aby sem dorazil před nimi? Bude to jistější, když Harryho bude chránit ještě on. Podle jeho zranění usuzuji, že by mu dvě ženy a čtyři děti moc v cestě nestáli," poznamenala a pořád Harryho objímá.
"Já tátovi zavolám!" nabídl se Alec a vyskočil na nohy. Abigail se na něj usmála a přikývla. "Vysvětlím mu, co všechno se přihodilo, a že je to velice důležité!"
"A řekni mu, ať zavolá Azule Roche, aby pohlídala tvoje sourozence!" Přidala mu další věc, kterou mu má vyřídit. Alec přikývl a nechal se sociální pracovnicí doprovodit k telefonu, aby zavolal otci. Rozhovor nebyl dlouhý, stačilo mu všechno říct stručně, aby pochopil. Když se vrátil, našel Abigail na lavičce spolu s Harrym a jeho bratry. Sociální pracovnice stojí před nimi a o něčem se s nimi baví.
"Říkal, že do půl hodiny je tady!" ohlásil Alec a posadil se vedle svého dvojčete, kde je ještě místo.
"Do půl hodiny? To zase pojede jako blázen!" povzdechla si a zakroutila nad ním hlavou. Dvojčata se začala pochechtávat. Ví, jak jejich otec jezdí, když spěchá. Velice nebezpečně a nezákonně. Jejich máma se na ně káravě podívala a přestali. Raději změnili téma.
"Tak už jsem tady! Trvalo to trochu déle, než jsem myslel!" ozval se chodbou hluboký, ale příjemný mužský hlas. Všichni se otočili tím směrem. Harry spatřil vysokého urostlého muže v dlouhém kabátu. Tmavě hnědé vlasy mu spadají až na ramena a modré oči ho se zájmem vyhledali. "Tak ty jsi Harry? Velice rád tě poznávám!" rozdrbal mu vlasy a usmál se na něj.
"Trochu dýl, než jsi myslel? Já bych tipla, že jsi zde pořád rychleji, než jsi měl!" podezřívavě si ho změřila, ale potom se usmála a objala ho. Odstoupila od něj a káravě se na něj podívala. "Harryho už znáš, ale on nezná tebe! Aspoň představit ses mohl!"
"Pardon, pardon, moje chyba!" pousmál se a poklekl před Harrym. Podal mu ruku na seznámení. "Jsem Alexander Gregory," představil se. Harry se pousmál a jeho ruku stiskl. Alex mu úsměv vrátil a postavil se. "Takže? Cože to tu máme k řešení?" obrátil se na sociální pracovnici, která mu vše začala objasňovat. Harry se pohodlněji posadil na lavici a podíval se na Abigail, která sleduje Alexe a zároveň poslouchá, co mu sociální pracovnice říká.
"Dobře," přikývl s vážnou tváří. Všechna dobrá nálada z jeho obličeje zmizela. "Zavolejte jim, ať se to vyřídí teď hned a tady! To co udělali je…" odmlčel se a zakroutil hlavou, že se mu to vůbec nelíbí. Pohlédl na Harryho a zahleděl se na jeho zalepenou pravou tvář od čela k hraně čelisti. "Budeš v pořádku, to se neboj! Ty lidi se tě už nedotknou!" prohlásil pevně a Harry mu uvěřil. Stiskl pod tričkem onyx, čehož si Abigail všimla a pousmála se.
"Harry? Povíš mi, kde jsou ubytovaní, abych je mohla kontaktovat?" obrátila se na něj sociální pracovnice. Přikývl a řekl jí přesný název hotelu. Zapsala si ho na kus papíru a zmizela na nějakou dobu v kanceláři. Když se vrátila, oznámila jim, že za chvíli přijedou, i když hrozně protestovali a vůbec se jim to nelíbí.
"Těm se nebude líbit ještě hodně věcí!" zamumlal si Alex pro sebe, ale Harry to zaslechl. Bohužel mu to nijak nezvedlo náladu. Spíš se začal třást strachy. Pokud to nevyjde a Dursleyovi ho odvezou s sebou. Co s ním bude? Abigail si všimla jeho nervozity a položila mu povzbudivě ruku na rameno. Podíval se jí do očí, aby získal aspoň malou oporu. Našel to, co hledal. Ona nedovolí, aby si ho vzali zpátky.
Netrvalo dlouho a Dursleyovi dorazili. Harry to poznal hned podle strýcových nadávek a dunivých kroků. Všichni se mezitím přemístili do pracovny, aby měli více soukromí. Harry s dvojčaty a Redem sedí vzadu na židlích a Abigail s Alexem stojí u nich. Sociální pracovnice sedí za stolem a něco zapisuje do papírů. Vernon se ani neobtěžoval s klepáním, řekla mu, kde je najdou, tak proč by měl? Nikoho jiného nečeká. Rozrazil dveře a napochodoval dovnitř. Je celý brunátný a rozzuřený. Za ním vcupitala Petúnie a za ní se dovnitř dobelhal Dudley. Abigail se při pohledu na to tlusté dítě svraštěla tvář odporem. Jak jeden může být tak odporně tlustý, když druhý je tolik podvyživený?
"Tak co jste chtěla?!" vyštěkl Vernon na ženu za stolem, která se na něj nevěřícně podívala. Ani si nevšiml, že je uvnitř i někdo jiný. Petúnie si toho však všimla a oči upírá na Harryho. Poklepala na rameno svému manželovi. Podíval se na ni a následně se obrátil směrem, kterým se dívala. Spatřil Harryho.
"TY!" rozzuřeně na něj ukázal. "Jak se opovažuješ nám takhle kazit dovolenou, co?! Já říkal, že jsou s tebou jen samé problémy! Koukni se, kam jsi nás dostal!" začal na něj křičet a nebezpečně se k němu přibližovat. Harry si přikrčil a se strachem v očích na něj hledí. Výhled mu ale někdo zastoupil. Alex! Vernon se zastavil a nechápavě se na něj podíval.
"A ty jsi kdo?!" podezřívavě si ho měří.
"A ty jsi kdo?!" podezřívavě si ho měří.
"Jsem Alexander Gregory, pane. Ocenil bych, kdybyste měl aspoň trochu slušnosti a představil se také, když už jste sem takhle neslušně vpadl!" odvětil s klidným hlasem a měří si ho ledově chladnýma modrýma očima. Vernon se zarazil, ale přistoupil na jeho "hru".
"Vernon Dursley!" představil se, ale bylo znát, že je mu to proti srsti.
"Víte, proč zde jste, pane Dursley?!" pozvedl obočí a nepřestává si ho měřit očima.
"Samozřejmě! Kvůli tomu klukovi!" kývl hlavou směrem k Harrymu, který je za ním schován. To se Alexovi nelíbilo a začal si s ním hrát.
"Promiňte, pane, ale jakému klukovi? Pokud jste si nevšiml, tak ti kluci jsou tady čtyři!" nadhodil a přelétl všechny čtyři pohledem.
"Ten co je za Vámi, který jiný!" funí vzteky.
"Všichni sedí za mnou, můžete mi to prosím upřesnit?" nepřestává být ledově klidný, až to nahání hrůzu.
"Kvůli tomu spratkovi Potterovi!" odsekl a rudne vzteky. Kvůli tomu klukovi má zkaženou dovolenou. Ten to schytá! Ten se týden ani nepohne, možná déle!
"Ocenil bych, kdybyste o tom dítěti nemluvil, jako by byl kusem hadru, pane! Je to značně nepříjemné jak pro mne, tak pro něj!" upozornil a pokročil dopředu.
"Co je Vám sakra do toho, chlape? Je to můj synovec a můžu se k němu chovat, jak chci!" prohlásil a Petúnie za ním přikyvuje. Dudley naštvaně kouká před sebe. Právě v televizi běží jeho oblíbený seriál a on ho kvůli svému nenáviděnému bratránkovi neuvidí!
"To si opravdu myslíte?!" zalapala po dechu Abigail a postavila se ke svému manželovi. "Vždyť je to pětileté dítě, o které se máte starat! Ne s ním zacházet jako s něčím, co nemá právo žít! Co jste to za lidi proboha?! Vždyť Vám byl svěřen do rukou jeho život a vy…" zlomil se jí hlas. Není schopná mluvit. Nikdy neviděla takhle odporné lidi.
"Kdo se o to prosil? Moje sestra si udělá dítě a pak se jednoduše nechá zabít a on mi zůstane na krku!" odfrkla si Petúnie. Abigail se na ni nevěřícně podívala a hned na to na Harryho, který se přikrčil a slzy mu vhrkly do očí. Red ho vzal za ruku, stejně tak Allen,který sedí vedle něj z druhé strany. Ulevilo se jí, že se mu dostává opory.
"Pane a paní Dursleyovi!" oslovila je soiciální pracovnice, která doteď přihlížela. "Zjistila jsem, v jakých podmínkách u Vás žije váš svěřenec. Není možné, abyste se nadále o něj starali vy! Tomu se ani nedá říkat péče! Zde jsou vypsány všechny důvody, proč Vám bude odebrán!" předala jim papír s dlouhým seznamem, který před chvílí dopsala. Vernon jí ho vytrhl z ruky a začal si ho s Petúnií pročítat. Nejen, že tam je psáno o jeho týrání, ale i velké podvýživě a jak ho drželi v přístěnku pod schody. Všechno co mu kdy provedli.
"Takže tys žvanil, kluku, co? Nebylo ti dost dobrý, že jsme tě u sebe trpěli? Dali ti střechu nad hlavou, když se o tebe nikdo nezajímal, co? To ti to nebylo dobrý? Nejsi vděčný ty spratku jeden?!" začal na něj opět vyjíždět, ale nemohl se na něj vrhnout a potrestat ho. Stačilo mu pohlédnout do ledových očí Alexandera Gregoryho a byl přimražen na místě.
"Přece nám ho nemůžete jen tak vzít!" namítla Petúnie.
"Najednou se o něj nějak staráte, ne? Viděla jste jeho tělo? Viděla jste ty rány? Navíc je jen kost a kůže! Co si o sobě myslíte, že se o něj začnete zajímat až teď?!" Alex se začal nebezpečně mračit, což ji upozornilo, že přestřelila. Ten muž se jí nelíbí. Je na něm cosi zlověstného. Uvědomila si, že prohráli. Harryho jim vezmou, ať se jim to líbí, nebo ne! Ucouvla a chytila Dudleyho za ramena, jako by ho chtěla vzít s sebou. Bohužel tlustá malá velryba zůstala přihlouple stát na místě.
"Harry se k Vám už nevrátí, to je konečné rozhodnutí!" prohlásila sociální pracovnice a podepsala všechny dokumenty. Vše se vyřešilo. K Harryho úlevě bez další újmy jeho zdraví. Alex dořešil všechno ostatní a mohli odejít. Domluvil se s pracovnicí, že si ho vezmou k sobě a poskytnou mu nový domov, s čímž souhlasila velice ráda. Ona sama do jejich péče vložila už dvě děti a ví, jací jsou to lidé. Všichni společně vyšli před budovu. Venku se už začalo smrákat.
"Tak pojedeme domů…" protáhla Abigail a vzala Harryho za ruku. Za druhou vzala Reda. Alex chytil Aleca s Allenem za triko, protože začali dělat skopičiny. Přešli k černému Renaultu Espace a všichni se do něj naskládali. Alex si sedl na místo řidiče a Abigail spolujezdce. Na cestu si pustili rádio. Alec s Allenem a Redem začali Harrymu vyprávět o sourozencích a zahlcovat ho společnými zážitky. Celý zmatený se zoufale podíval na Abigail, která si toho všimla a tři syny umlčela s tím, že chudáka Harryho matou. Všichni i s Harrym se tomu zasmáli, což mu zvedlo náladu.
Na místo dojeli o tři čtvrtě hodiny později. Alex jel podle předpisů, kvůli své ženě, která by ho potom seřvala. Všichni vystoupili z auta a Harry zůstal stát na místě před dveřmi. Naskytl se mu pohled na velkou zahradu oplocenou živým plotem. A ten dům...Nikdy hezčí místo neviděl.
"Dům je velký, protože jsme velká rodina," usmála se Abigail jeho pohledu a chytila ho za ruku. Spolu s ním vyšla k domu, následována Alexem a dvojčaty s Redem. Abigail slavnostně otevřela dveře a uvítala ho v novém domově. Naskytl se mu pohled na velký obývací pokoj důmyslně spojený s kuchyní a jídelnou. V obýváku na gauči před televizí sedí dívka, která se zvědavě otočila, když se dveře otevřely. Z kuchyně vyšla žena, o níž si domyslel, že je to Azula, které měl Alex zavolat, aby dohlédla na děti. Dívka mu nadšeně zamávala a Harry jí nejistě mávl zpátky.
"Co tak nejistě? Vítej doma!" vyskočila na nohy a přešla k němu. "Jsem Connie! Tvoje nová sestřička!" zářivě se na něj usmála a chtěla ho obejmout, ale Abigail ji zastavila.
"Zatím žádné objímání, nejprve ho musím ošetřit, ano?" usmála se jemně. Drobná blondýnka přikývla na souhlas.
"A kde je Max?" obrátila se Abigail na Azulu.
"V pokojíku, spinká," usmála se.
"Děkuji moc, Azulo!" řekla upřímně Abigail a vzala Harryho po schodech nahoru. V polovině je zastavila Connie.
"Můžu nějak pomoct, mami?" zeptala se jí a podívala se na Harryho. Pochopil, že chce pomoct s jeho ošetřením. Abigail přikývla a Connie se k nim přidala. Ostatní zůstali dole a posedali si k televizi, kde si pustili nějakou komedii.
Harry s Abigail vešli do ložnice rodičů, což je úplně poslední pokoj v patře. Posadila Harryho na postel a Connie se přidala k němu. Abigail si nanosila obvazy a různé desinfekční mastičky a plno dalších lahviček s podivnou tekutinou, kterou nikdy v životě neviděl.
"Sundej si to tričko, prosím," požádala ho Abigail a Harry poslušně poslechl. Connie vedle něj se nepokojně zavrtěla, když si všimla jeho zranění. "Connie? Můžeš mu prosím všechny menší ranky natřít touto mastičkou?" podala jí malý kelímek nažloutlé, ale příjemně vonící mastičky. Connie poslechla a začala mu je opatrně ošetřovat. Abigail se mu začala starat o ty nejhorší zanícené rány a jednu hnisající. Všechny mu vyčistila a ošetřila svými mastičkami. S úlevou zjistil, že zabírají velice dobře, protože bolest začala okamžitě polevovat.
"To je hezký!" Promluvila po chvíli Connie, která už ošetřila, co měla a všimla si onyxu, který se mu pohupuje na krku.
"Děkuju," zamumlal a stiskl ho v dlani. Connie se pousmála a sleduje svoji mámu, jak se dál stará o Harryho zranění.
"Můžeš, Connie, zajít za Redem a zeptat se ho, jestli Harrymu nepůjčí nějaké svoje oblečení, prosím tě? Tyhle hadry se mi moc nelíbí," obrátila se na svoji dceru, která si Harryho pořád prohlíží a poznala, že mu to je nepříjemné. Connie přikývla a okamžitě odběhla pryč. "Lepší?" zeptala se ho s úsměvem a pohlédla mu do obličeje. Přikývl na souhlas a nechal se jí ošetřovat dál. Po chvíli se Connie vrátila s hromádkou oblečení, kterou složila na postel vedle Harryho. "Běž prosím k ostatním, ano? Už jsi udělala dost, zbytek zvládnu sama," usmála se na ni Abigail a Connie se opět vytratila. "Teď je na řadě ta nejhorší část…" obrátila si ho k sobě čelem a začala mu opatrně sundávat obvazy a náplasti z obličeje. Po chvíli odkryla celé zranění a nesouhlasně zamlaskala. Má to celé zanícené a špatně se to bude hojit. Zvláště má strach o jeho oko, přes které se rána táhne také.
"Vypij to, bude to pro tebe lepší," podala mu jednu malou lahvičku s podivnou tekutinou. Podezřívavě si ji prohlédl, ale vypil to. Chutnalo to odporně, ale nic neřekl. Stačila chvilka a všechna bolest ve tváři, v zádech a vůbec odezněla. Nechápavě se na ni podíval. "Je to proti bolesti," vysvětlila a začala mu ošetřovat tvář. K jeho zděšení zjistil, že opuchlé oko ihned splasklo a může ho trochu otevřít.
"Jak jsi to udělala?" zeptal se nechápavě a pootevřel ještě pořád červené oko, přes které se táhne mělká ranka. Rozhodně o hodně menší, než na zbytku celé pravé tváře.
"Tak já ti to povím…" usmála se a naklonila se k němu. "Bylo to kouzlo…" protáhla a sleduje jeho reakci. Vycítila v něm, že i on má určité nadání, stejně jako všechny její děti a ona s manželem.
"Kouzlo?" zeptal se udiveně a chtěl si sáhnout na víčko, ale zabránila mu v tom.
"Ještě není plně zdravé, to potrvá déle," řekla omluvným hlasem a začala mu ošetřovat zbytek tváře. Bohužel mu s největší pravděpodobností zůstane jizva. Po ošetření mu to zase zalepila, ale oko mu nechala volné, aby ho mohl zase používat.
"Řekni mi, popravdě, vidíš na to oko?" zeptala se nejistě. Má určité podezření. Harry ho otevřel, co nejvíc se mu povedlo a zamžoural na ni. Vždycky měl špatný zrak, ale Dursleyovi mu nikdy nekoupili brýle. Jenže teď na pravé oko skoro nic nespatřil. Jen velice nezřetelné skvrny a nic víc. Spíš jen skvrny barev a žádné obrysy, které by mu napověděly, jestli to je člověk či jen kus nábytku.
"Nevidím na něj! Jen skvrny barev!" zděsil se Harry a snažil se zaostřit, ale nic mu nepomohlo, spíš se mu před tím okem zatmělo. Vhrkly mu slzy. To kvůli nim bude mít až takovou újmu? Přijde o oko?
"To bude v pořádku, neboj," setřela mu jemně slzy. "Teď ti do toho oka dám nějaké kapky, které ti trochu pomohou, ano? Měl bys pak na něj vidět stejně jako dřív, ale bude to trvat a budu ti je muset dávat každý den ráno a večer. A ještě se zeptám, měl jsi někdy problémy s očima?" nadhodila a sleduje ho. Harry přikývl.
"Vždycky jsem s nimi měl problémy, ale Dursleyovi mě k doktorovi nikdy nevzali," přiznal neochotně.
"Dobře, tak až se ti pravé oko dostatečně uzdraví, vezmeme tě k očnímu a uvidíme, ano?" usmála se zářivě a pohladila ho po zdravé tváři. Je jí na očích vidět, že ji mrzí, čím vším si musel projít.
"Akorát bych tě měla upozornit, že nevím, jestli na tebe nebudou mít ty kapky nějaké vedlejší účinky. Občas se stává, že barva očí trochu ztmavne nebo zesvětlá. V extrémních případech se dokonce jejich barva úplně změní. Chceš to risknout?" Chvíli Abigail pozoroval a dával si dohromady, co mu právě řekla. Pokud mu je dá, bude mít zdravé oko, ale je tu možnost, že se pozmění jeho barva. Pokud ale ty kapky odmítne, nemusí na to oko už nikdy pořádně vidět a nejspíš by to nespravily ani brýle.
"Akorát bych tě měla upozornit, že nevím, jestli na tebe nebudou mít ty kapky nějaké vedlejší účinky. Občas se stává, že barva očí trochu ztmavne nebo zesvětlá. V extrémních případech se dokonce jejich barva úplně změní. Chceš to risknout?" Chvíli Abigail pozoroval a dával si dohromady, co mu právě řekla. Pokud mu je dá, bude mít zdravé oko, ale je tu možnost, že se pozmění jeho barva. Pokud ale ty kapky odmítne, nemusí na to oko už nikdy pořádně vidět a nejspíš by to nespravily ani brýle.
"Chci je," odpověděl nakonec pevným hlasem a dovolil tak, aby mu do pravého oka nakapala lék. Nepříjemně to zastudilo a oko mu začalo slzet, ale musel na chvíli zůstat s hlavou v záklonu. Poté mu tvář osušila a nechala ho obléct do trička po Redovi, které je mu volnější, ale ne tak radikálně, jako to po Dudleym. Sundal si volné rifle a chtěl se obléct do plátěných kalhot, ale Abigail ho zastavila a ještě mu ošetřila další šrámy na nohou. Ošetřila ho a konečně se mohl doobléct. Nohy si nechal bosky. Spolu s Abigail sešel dolů, do obývacího pokoje, kde sedí všichni a sledují nějakou kreslenou pohádku v televizi.
"Tak pojďte opozdilci! Čeká vás tu večeře!" všimla si jich jako první Azula, která je stále přítomná. Abigail jí poděkovala a spolu s Harrym si sedla k oválnému stolu, ke kterému se vleze deset lidí, možná i víc. Posadili se vedle sebe a Azula jim naservírovala mléčnou rýži s ovocem. Před Harryho postavila ještě čokoládovou polevu.
"Jsi zlatíčko, Azulo!" pochválila ji Abigail a s chutí se dala do jídla. Harry vzal lžičku a začal se v té bílé hmotě šťourat. Nikdy to neviděl. "Copak? Neznáš to?" Všimla si jeho počínání Abigail. Harry zakroutil hlavou. Azula se mezitím přemístila k Alexovi a na něčem se domlouvají. "Tak já ti pomůžu…" pousmála se a vzala do ruky čokoládovou polevu. Část mu nalila do misky s mléčnou rýží a promíchala mu to. Nabrala trochu na lžičku a nabídla mu ji. "Je to moc dobré, uvidíš!" Pobídla ho s úsměvem. Harry si všiml, že ho někteří z přítomných pozorují a je mu to značně nepříjemné.
Neochotně snědl tu hmotu z nabízené lžičky a s potěšením zjistil, že je to moc dobré. Abigail se usmála a lžičku mu vrátila, aby se najedl sám. Sama si dopřává ještě rozličné ovoce, které jim Azula přichystala. Harry snědl sotva polovinu své porce, která i tak byla menší, než ta Abigailina.
"Harry, vždyť vůbec nejíš..." všimla si toho Abigail.
"Nemám hlad," přiznal se a podíval se, kolik toho nechal.
"Opravdu?" Moc mu to nevěří, ale chtěla se ujistit. Harry pevně přikývl a misku odsunul stranou. "A nějaké ovoce si nedáš?" zeptala se s nadějí v hlase. Harry přikývl a vzal si jedno malé zelené jablko. "Jestli chceš, běž se za nimi koukat na pohádku," kývla hlavou k obýváku, kde všichni sedí. Harry seskočil ze židle a přešel k nim. Zadíval se na obrazovku, kde se pohybují kreslené postavičky.
"Pojď za mnou!" pobídla ho Connie a udělala mu vedle sebe místo v jednom velkém křesle. Harry si k ní sedl na kraj a nepřestává sledovat ty legrační postavičky.
"Co to je?" zeptal se a podíval se na Connie.
"Dvanáct úkolů pro Asterixe. Je to jedna z našich nejoblíbenějších pohádek, tak snad se ti bude taky líbit. Ale jestli chceš, můžeme pustit nějakou tvoji oblíbenou, jestli ji budeme mít," usmála se a přitáhla ho k sobě blíž, aby neseděl na okraji křesla. Ze všech dětí je právě ona ta nejstarší.
"Nemám žádnou oblíbenou. Popravdě ani žádnou neznám. Nesměl jsem se dívat na televizi," pokrčil rameny a opřel pohodlně o opěradlo. Díky té divné tekutině, kterou mu dala Abigail vypít, necítí už žádnou bolest.
"No, a já myslím, že je čas, abych šla," promluvila Azula, aby to zamluvila a se všemi se rozloučila. Abigail za ní zamkla vchodové dveře, protože už je pozdě. Přisedla si na gauč ke svému manželovi a zadívala se na Asterixe.
"Abigail?" oslovil ji nejistě Harry, protože už mu něco vrtá v hlavě celkem dlouho.
"Ano, zlatíčko?" usmála se na něj povzbudivě, aby jí řekl, co ho trápí nebo zajímá.
"Co to bylo, co jsi mi dala proti bolesti? A...říkala jsi, že jsi na moje oko použila kouzlo... Jak to mám chápat?" vyslovil nejistě a zčervenal, když si uvědomil, že se na něj otočili všichni přítomní.
"Tak jak to je. Opravdu jsem na tebe použila kouzlo. Jsem totiž čarodějka a ty jednou budeš kouzelník. Cítím v tobě, že na to máš velký potenciál. To jsi nevěděl?" Harry záporně zavrtěl hlavou a pohlédl na Connie vedle sebe, jestli tomu, co řekla, věří. Usmála se na něj a kývla, že to je pravda.
"Všichni tu jsme takový! Táta je kouzelník taky! A já už příští rok nastoupím do školy, kde se budu učit čarovat. A pokud mamka říká, že na to máš nadání, tak je to taky pravda. Mamka to vycítí!" Tím Harryho zmátla ještě víc. Vždy mu říkali, že žádná kouzla a podobné věci neexistují a zde mu zase tvrdí, že ano. Čemu má tedy věřit?
"Teď se tím netrap, Harry. Až se budeš cítit lépe, tak ti to řádně vysvětlíme," upokojil ho Alex.
"S tím se už člověk narodí?" zeptal se najednou a oči upírá do země.
"Ano, pročpak?" Pozvedl Alex obočí a nespouští z něj oči.
"Já jen...Jestli třeba nebyli takoví i moji rodiče. Nic o nich nevím a nepamatuju si je. Jen jestli je tu ta možnost, že takoví byli..." vydal ze sebe tiše a pohlédl na Alexe, který se jemně usmívá.
"Ano. Je dokonce velká možnost, že jsou stejní jako ty nebo my," přikývl pevně, čímž Harryho potěšil. Rozhovor utichl a všichni se vrátili ke sledování kreslené pohádky v televizi.












hezké, líbí se mi to
ale jak to, že kouzelníci neznají Harryho Pottera?
to sou nevzdělanci 