
1. Kapitola 2/2
Dublin

Probudil se později ráno, když už byli Dursleyovi pryč. Dělalo mu značný problém jenom vstát, natož dojít na záchod. Po nějaké době se mu to podařilo, ale zpátky do obýváku se skoro doplazil. Se slzami v očích se vyšplhal na gauč a zkroutil se do klubíčka, aby se mu leželo co nejpohodlněji. Poznal, že Dursleyovi jen tak nepřijdou, protože mu tu na stolku nechali kousek chleba s jedním plátkem sýra. Jeho celá snídaně a možná i oběd. Kdo ví? Z očí se mu začaly řinout proudy slz. Vytáhl si zpod trička onyx, na který mu naštěstí nepřišli a sevřel ho v pěsti.
"Yuuki!" zašeptal a rozplakal se ještě víc. Jak rád by s ní odešel z letiště. Bohužel to nebylo možné. Měl by se určitě o hodně lépe, než tady. Přes své vzlyky ani neslyšel, že někdo vešel do pokoje.
"Proboha! Co se ti stalo?" uslyšel zděšený hlas a pohyb, jak si k němu někdo klekl. Otevřel zdravé oko a snažil se přes slzy zaostřit.
"Denny?" vydechl nechápavě, když spatřil mladíka v červeném pracovním úboru. "Co tady děláš?" zeptal se a pokusil se setřít si slzy, ale trhl sebou, když mu rukou projela ostrá bolest. Denny to udělal za něj.
"Neříkej mi, že tohle ti udělal ten tvůj strýc?" vypadlo z něj tiše. V jeho podání to neznělo ani jako otázka, ale spíš zkonstatování. Harry mlčky přikývl.
"Nikomu to ale neříkej! Nikdo se to nesmí dozvědět. Už nechci…" zamumlal skoro nesrozumitelně a začaly se mu po tvářích řinout další slzy. Denny z kapsy vytáhl látkový kapesník a otřel mu oči. To nateklé jen velice opatrně a jemně.
"Jsi si jistý? Kdyby o tom věděli jistí lidé, určitě by tě u nich nenechali a dostal by ses do lepší rodiny," namítl a pokusil se na něj usmát. Harry zakroutil hlavou.
"To jenom možná," ohradil se a Denny moc dobře pochopil. Má totiž pravdu. Je to padesát na padesát, do jaké rodiny se dostane. Možná by to bylo úplně stejné, ale možná zase ne.
"Dali ti aspoň najíst?" změnil téma a hledí na zničeného malého chlapce. Harry ukázal na stolek s talířkem, kde je jeho ubohá snídaně. Denny se zamračil a rozhodně vstal. "Donesu ti něco lepšího. A pokud to nebudu já, tak Mave," pousmál se.
"Ne! Nechci, aby to věděl ještě někdo jiný, nech to tak jak to je, prosím," zakňučel zoufale a schoulil se do ještě menšího klubíčka, pokud to je vůbec možné. Denny poklesl v ramennou.
"Ale Harry…" chtěl něco namítnout. Byl přerušen.
"Jsi můj kamarád, Denny?" zeptal se prosebně. Nikdy žádného neměl, ale vždy si ho přál mít.
"Ano, jsem," přikývl a pousmál se.
"Tak to prosím nikomu neříkej a nenos mi žádné jídlo. Oni to poznají. Nechci… Už nechci…" žadoní a znovu se rozplakal. Denny pochopil a přiklekl si k němu. Začal malého chlapce utěšovat. Po chvíli se mu to povedlo a Harry usnul. Povzdechl si a opustil jeho pokoj, aby se vrátil zpátky do práce.
Probudila ho ostrá bolest, když dopadl na podlahu. Zděšeně otevřel jedno zdravé oko a zahleděl se do brunátného obličeje strýce Vernona. Pochopil a odplazil se na svoje místo za gaučem. Zachumlal se do deky, pořád pevně držíc černý onyx.
Další den následovalo to stejné. Probudil se a byl v pokoji úplně sám. Dursleyovi zase někam odešli a nechali mu na stolku ještě ubožejší snídani, než měl předešlý den. Namáhavě se postavil a odbelhal se do koupelny. Pořádně se umyl a oblékl se do čistého oblečení. Volných džínů a šedivého trika, do kterého by se vešel snad pětkrát. Obul si polorozpadlé tenisky. Už se rozhodl. Porozhlédne se po Dublinu. Vždyť Yuuki tu někde musí být! Třeba by ho vzala s sebou daleko od Dursleyových.
Přešel ke dveřím a stiskl kliku. Zamčeno! To ho mohlo napadnout. Vždyť by mu nenechali odemčeno. Kdokoliv by ho tu takhle mohl vidět. Ale Denny se sem včera dostal, musel mít klíč. Třeba sem přijde i dnes, v tom případě by pak mohl odejít, ale kdo ví. Třeba nepřijde. Je ale ještě jedna možnost. Pokojová služba. Přešel k nejbližšímu křeslu a posadil se. Rány už ho tolik nebolí a může se konečně lépe hýbat, což je pokrok. Po chvilce opravdu přišla uklízečka. Aniž si ho všimla, vyklouzl ven a rychlým krokem, co mu bolavé svaly dovolily, vyrazil k výtahům. Sjel až do vstupní haly. Všiml si, že Mave je zaneprázdněná, takže si ho nevšimne a Dennyho nikde nespatřil. Nepozorovaně vyklouzl na ulici. Nedíval se napravo nalevo a prostě jedním směrem vyšel. Jediné, co může udělat, je stejně jen potloukat se po ulicích a doufat.
Už po ulicích Dublinu bloumá pár hodin, ale na nikoho nenarazil. Vždy se setkal jen s udiveným výrazem, když mu někdo pohlédl do obličeje. Podařilo se mu dojít až do nějakého parku. Vzdal to a vyhlídl si prázdnou lavičku. Posadil se na ni a přitáhl si nohy k tělu. Položil si hlavu na kolena a schoulil se víc do sebe.
"Ahoj!" Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí, když ho oslovil chlapec přibližně jeho věku. Harry vzhlédl a podíval se na něj. Má delší světle hnědé vlasy stažené do culíku, ale i tak mu plno pramenů spadalo do obličeje. Tmavě hnědé oči si ho se zájmem prohlíží. Když si všiml jeho pravé poloviny obličeje, zamračil se. "Co se ti stalo s tváří?" zeptal se a ukázal na ni.
"Nic," sklopil oči a objal si nohy pevněji.
"Já jsem Red Gregory!" představil se mu a snaží se s ním navázat aspoň nějaký hovor. Ten kluk ho zaujal a nejspíš je smutný. Třeba by mu mohl pomoci.
"Harry...Potter..." kývl na pozdrav. Redovi se rozzářila tvář.
"Moc mě těší, Harry!" usmál se a rozhlédl se kolem, jako by někoho hledal. "Ty jsi tu sám?" Harry přikývl na souhlas. "Já jsem tu se dvěma brášky a mamkou. Za chvíli tu budou, seznámím tě s nimi, chceš?" Pokrčil rameny v odpověď. Red na to nic neřekl. Posadil se k němu na lavičku a pořád ho pozoruje. "Jsi smutný…" poznamenal a sleduje jeho obličej, jak zareaguje. Nic. Opět jen ticho. "Ztratil ses?"
"Jo," odpověděl. Red se pousmál, konečně promluvil!
"Mamka ti určitě pomůže najít tvoje rodiče!" prohlásil povzbudivě, ale Harry se schoulil zpátky do klubíčka, takže mu nevidí do obličeje.
"Moji rodiče jsou mrtví, Redo! Ty už nenajde. A já se ani nechci vrátit k strýčkovi a k tetě! Nechci!" skrčil se ještě víc, až mu naběhly klouby na prstech. Red posmutněl a chtěl Harryho obejmout, ale ucukl před jeho rukou. Raději ho nechal být a tiše ho pozoruje.
"Tady jsi, Redo! Hledali jsme…" žena, která promluvila, se zarazila při pohledu na zničeného chlapce vedle svého syna. "Copak se stalo, chlapče?" přisedla si k němu z druhé strany, než její syn.
"Jmenuje se Harry!" představil ho Red. Dva chlapci, přibližně devítiletí, podobní si k nerozeznání, kteří přišli s ní, se na Harryho zahleděli a klekli si před něj. Ocitli se tak pod ním a zespodu se na něj zahleděli.
"Ztratil ses?" zeptala se ho žena jemným hlasem a položila mu něžně ruku na záda. Cukl sebou a vyložila si to tak, že nesnese cizí dotyk. Dala ruku hned dolů. "Omlouvám se," usmála se jemně. "Prosím, podívej se na mne!" Její hlas, tak uklidňující a přívětivý, ho donutil vzhlédnout. Pohlédl jí do sytě hnědých očí. "Jmenuji se Abigail. Ráda bych ti pomohla, Harry," usmála se na něj a snaží se nijak nereagovat na jeho zraněnou, amatérsky ošetřenou tvář.
"Někoho jsem chtěl najít, ale...Až pozdě mi došlo, že je to pitomost," přiznal se.
"Každý občas dělá hloupé věci. Nejsi sám. Jestli chceš, pomůžeme ti tu osobu najít, co ty na to?" snaží se ho povzbudit. Harry zakroutil hlavou.
"Opravdu je to nesmyslené. Vždyť ani nevím, kde bydlí. Navíc ji znám jen pár hodin z letadla. Co jsem si myslel? Já jen...Jen jsem chtěl..." zajíkl se a přestal mluvit.
"Copak jsi chtěl, zlatíčko?" naklonila se k němu blíž.
"Byla první člověk, který se ke mě zachoval tak mile. Byla první, kdo mi kdy dal dárek!" zalovil pod trikem a vytáhl velký onyx tvaru slzy a ukázal jí ho. Abigail ho vzala do ruky a prohlédla si ho.
"Je krásný. A o to víc cenný, když to byl první dárek," usmála se a vložila mu ho zpátky do dlaně.
"Je ale hloupost ji hledat. Dublin je obrovský a já jen malý kluk!" potřásl hlavou a znovu si položil hlavu na kolena.
"Malý kluk s velkým odhodláním. A pamatuj si, že nic není nemožné!" poučila ho a odvážila se pohladit ho po vlasech. Tentokrát neucukl, jako předtím. Trochu se zamračila. Kdyby mu vadil cizí dotyk, vadil by mu i na temeni hlavy, ne jen na zádech! A ta tvář! "Harry, nevykládej si teď špatně, co udělám," upozornila a dřív, než se stihl bránit, mu vyhrnula tričko. Vytřeštila oči. Ty rány! Dlouhé a zarudlé, některé dokonce zanícené! A jedna trošku hnisající! Harry se jí vytrhl a záda si schoval zpátky pod tričko. Viděl to ale i Red.
"Mami? To…" vypadlo z něj a těká očima ze své matky na Harryho. "Proto jsi říkal, že se nechceš vrátit ke strýčkovi a tetě?" Harry mlčky přikývl a oči se mu opět zalily slzami.
"Tohle se mi nelíbí. Nedovolím, aby ses k nim vrátil. Tohle jim jen tak neprojde!" řekla pevným hlasem Abigail. Harry se na ni zděšeně podíval.
"To ne! Co když mě dají do rodiny, která bude ještě horší?! Když poslouchám, všechno je v pořádku, takže… To je v pořádku, ne?" Abigail si povzdechla a smutně se na něj podívala. Pěkně tomu chlapci popletli hlavu. Asi nepoznal nic jiného, než tohle zacházení. Proto se snažil najít tu dívku z letadla, ať už byla kdokoliv.
"Bohužel to není normální, Harry. A nemusíš se bát, že bys padl do rukou podobných lidí. Věř mi…" pohladila ho po zdravé tváři.
"Jo. Mamka tě vezme k nám!" prohlásilo jedno z dvojčat a šklebí se na Harryho. Druhé pevně přikyvuje a Red vedle něj se začal také šklebit. Abigail se pousmála.
"To je také možnost…" protáhla a zahleděla se na dvojčata.
"Ale to přece nejde, to…" snaží se z toho vykroutit, ale nepovedlo se mu to.
"Abigail není naše pravá máma, Harry. Všechny její děti jsou adoptované, až na jedno!" poznamenalo druhé z dvojčat, které dosud nepromluvilo. "Je nás dohromady pět!"
"Cože?" vypadlo z něj zaraženě a podíval se na Abigail, která s úsměvem přikývla.
"Je to tak. Občas to bývá pěkný zápřah, ale mám všechny moc ráda a za nic na světě bych je nevyměnila. Pokud bys chtěl, vzala bych tě do naší rodiny!" Ta nabídka Harryho šokovala. Zná ji sotva hodinu a nabízí mu něco takového? Vždy snil, že se zbaví Dursleyů a bude mít novou rodinu, ale nikdy to nemyslel vážně. Nikdy nevěřil, že by se to mohlo stát. Ale dnes to tak asi bude. Došlo mu, že Abigail ty jeho rány nenechá jen tak. Vždyť i on sám ví, že jsou strašné. I kdyby řekl ne, ona by podala stížnost na sociální správě a ti by si Dursleyovi našli. Zná přece jména.
"Věříš mi, Harry?" zeptala se ho a mile se na něj usmála. Harry se zarazil, na povrch vyplula vzpomínka. Velice zřetelná.
"Neboj se, všechno bude v pořádku, pokud mi tedy věříš," stále se usmívá a vzala ho za ruku.
Pousmál se a stiskl v dlani onyx. Abigail se nad jeho počínáním usmála a čeká, co odpoví. Otočil se k ní čelem a pevně se jí zahleděl do očí.
"Věřím!" prohlásil a usmál se. Abigail přikývla a vstala podala mu ruku. Harry se na ni nejprve nechápavě podíval, ale pak se jí chytil a vstal. Red ji vzal za druhou ruku a spolu s dvojčaty se vydali pryč z parku. Harry druhou rukou pořád pevně drží onyx a v hlavě poslouchá hlas Yuuki.
"Víš co? Něco ti dám. Abys měl na mne památku, i když se známe tak krátkou chvíli. Aspoň ti to bude připomínat, že jednoho dne se určitě vše obrátí k lepšímu, ano?"
Že by přece jen měla pravdu? Problesklo mu hlavou, když spolu s Abigail, která ho drží za ruku jako opravdová starostlivá matka, jdou parkem a povídá si se svými syny, kteří jdou s nimi. Schválně ho vynechává z hovoru. Poznala, že přemýšlí a je jí za to vděčný.
Po delší době chůze vzhlédl k Abigail a chvíli ji pozoroval. Trochu se zamračil. Někoho mu připomíná, jen kdyby věděl, koho. Možná jeho pravou mámu, která zemřela, když byl hodně malý a kterou si nepamatuje. Dlouhé rudé vlasy jí splývají po zádech a občas si s nimi hraje jemný vánek. Ucítila jeho pohled a otočila se na něj.
"Copak?" usmála se na něj a pobídla ho, aby jí řekl, co ho trápí.
"Někoho mi připomínáte. Nemůžu si ale vybavit koho. Možná… Napadlo mě… Ale to je jedno," zamluvil to, ale ona to nenechala jen tak být.
"Koho? Jen to pověz, já se ti nebudu smát, neboj se!" pobídla ho k řeči s povzbudivým úsměvem.
"No… Vůbec si na ni nepamatuju, ale myslím si, že jste hrozně podobná mé mamince. Byl mi rok, když umřela. Vlastně už vůbec nevím, jak vypadala. Teta nemá žádné její fotky, i když je to její sestra. Jednou mi ale řekla, že si vůbec nebyly podobné, takže jsem neměl možnost s kým srovnávat, ale…" zakoktal se a zmlkl.
"Ale cítíš to, že?" Harry udiveně vzhlédl. Přesně vycítila, co má na mysli. Cítí to. Tak to je. Určitě je strašně podobná jeho matce, i když si ji nepamatuje. Harry na ni zůstal zírat.
"My dva jsme se ti vlastně ještě ani nepředstavili!" vytrhli ho ze zamyšlení dvojčata. Harry se na ně podíval. Opravdu je od sebe nerozezná. Jsou úplně stejní, i stejně oblečení.
"Já jsem Alec!" představil se ten vpravo a ukázal na svoje dvojče, "tohle je Allen!"
"Nebude vadit, když vám budu říkat nahodile? Nerozeznám vás od sebe!" prohlásil zmateně a oba si prohlíží. Oba se rozesmáli.
"Nejsi jediný! Každý si nás plete. Jen mamka ne a netušíme, jak je to možné!" poznamenal Alec a oba se podívali na Abigail, která se pořád usmívá.
"Prostě to poznám. Byli jste miminka, když jsme si vás k sobě vzali, ale už i tehdy jsem vás od sebe rozeznala. Už to tak prostě je," pokrčila rameny. Alec s Allenem si vyměnili pohled, ale dál to raději nerozebírali. Zařadili se vedle Harryho a začali si s ním povídat. Snaží se z něj vydolovat, co má nejraději k jídlu a jaké hry hraje. Bohužel neúspěšně, protože vždy odpověděl, že žádné hry nikdy nehrál, nebo to jídlo, na které se ptali, nikdy nejedl. Tak začali zkoušet i něco jiného, ale potom je Harry přesvědčil, ať mu raději řeknou oni, co mají rádi. Přistoupili na to a začali mu všechno vyjmenovávat.












na tvé stránky sem se dostala díky odkazu z tvého komentáře
a musím říct, že se mi ta povídka líbí. Sice mi trošku vadí ty časy (jednou minulý, podruhé přítomný), ale to se dá přežít
Občas jsem zapomínala, že je to potterovka, je to hezky napsané, líbí se mi to a už teď vyhlížím novou kapitolu 