close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

SZ 1. Kapitola - Dublin 1/2

2. srpna 2010 v 15:50 | Taria
av


1. Kapitola 1/2

Dublin



add

          Nastal den D. Všichni čtyři vstávali brzy ráno, aby mohli odjet na letiště a odtud následně odletět do Dublinu. Když Harrymu oznámili, že poletí na dovolenou s nimi, byl šťastný, že se podívá někam pryč. Jediná místa, která kdy viděl, byl totiž Kvikálkov a jednou dokonce Londýn, když ho vzali s sebou, aby vyzvedli Dudleyho z nemocnice. Brali mu slepé střevo, protože se natolik přejedl, že s ním měl potíže.
          Dnes to ale bude jiné. Z Londýna poletí do Irska, do Dublinu, hlavního města. Moc se na to těší. Je mu sice teprve pět let a nikde zatím nebyl, ale i tak má velkou chuť na cestování a nové dobrodružství.
          "Pamatuj si, kluku, že se budeš chovat, jako by jsi vůbec neexistoval!" poučil ho strýc ještě před tím, než všichni nastoupili do auta a mohli vyjet. Kufry už měli z předešlého dne v autě, aby se tím nemuseli zabývat ráno. Harry má pouhou malou cestovku, která ani není úplně plná. Oproti tomu jeho bratránek Dudley má velký kufr a ještě cestovku plnou samých zbytečností, bez kterých podle jeho slov nedokáže žít. Harry ale ví, jak to s těmi věcmi je. Jednou je použije a pak už mu jen překáží. Tak je to u něj se vším. Jsou sice stejně staří, ale úplně rozdílní. Harry je malý a vychrtlý, oproti tomu jeho bratránek je malá velryba. Už teď v pěti letech začíná být širší než delší. Je to rozmazlené dítě, které vždy dostane, co chce. Oproti tomu Harry je utlačovaný a nenáviděný. Nikdy u nich nebyl vítán a dávají mu to najevo. Nikdy nedostal nic nového a už vůbec ne hezkého. Všechen jeho majetek je po Dudleym. Samozřejmě mu každý den nezapomínají připomínat, že není vítán a nikdy nebude.
          Na letiště dorazili přesně dvě hodiny před odletem jejich letadla. Nechali odbavit všechna zavazadla a sedli si na volnou lavici v hale, kde mají počkat, než ohlásí jejich let. Bylo to dlouhé čekání, při kterém nikdo nepromluvil a Dudley si hrál nějakou hru, při které peprně nadával, když prohrával. Harry, přesně jak mu řekl strýc, začal předstírat, že neexistuje, což mu nedělá sebemenší problémy.
          Když konečně oznámili jejich let, který měl značné zpoždění, začal se Harry těšit do neznáma ještě víc, než když mu oznámili, že letí s nimi. Dostal sedadlo na konci letadla, daleko od strýce a ostatních. Museli mu totiž letenku dokupovat a už nebylo jinde místo. Všem to tak ale vyhovuje. Harry se uvelebil u okna na svém místě a začal zírat ven.
          "Ahoj!" vytrhl ho ze zamyšlení příjemný ženský hlas. Otočil se a střetl se s očima příjemně vypadající mladé dívky. "Vypadá to, že mám sedadlo vedle tebe," poznamenala s úsměvem a uvelebila se vedle něj. "Jsem Yuuki," podala mu ruku na seznámení. Harry se začervenal.
          "Harry," představil se tiše a její ruku stiskl.
          "Ráda tě poznávám. A kdepak máš rodiče?" zeptala se a rozhlédla se kolem sebe.
          "Nemám rodiče, umřeli," přiznal potichu.
          "Tak to jsem netušila, omlouvám se!" poklesla v ramennou.
          "To nic! Stejně si na ně nepamatuju," pousmál se a ukázal dopředu. "Tam sedí moje teta a strýc s bratránkem," poznamenal.
          "A pročpak nesedíš s nimi?" zeptala se zmateně a zkoumavě si ho prohlíží.
          "Moji letenku dokupovali později. Původně jsem s nimi neměl nikam cestovat," pokrčil rameny. Dál to raději nerozebírala a vytáhla z batohu dva bonbóny.
          "Chceš?" nabídla mu jeden. Harry si ho s radostí vzal a hned si ho rozbalil a strčil do pusy. Ještě nikdy od nikoho nedostal nic sladkého, pokud se nepočítá tvrdý perník paní Figové, nebo spálené kousky buchet Petúnie.
          "Byla jste už někdy v Dublinu?" zeptal se se zájmem.
          "Ne, nebyla. Dnes tam letím poprvé. Vždy jsem se tam chtěla podívat a teď se mi naskytla příležitost. Je to skvělé, nemyslíš?" usmála se zářivě na chlapce vedle sebe. "Letěl jsi už někdy?" nadhodila. Harry zakroutil hlavou. "Tak to pro tebe možná bude trochu nepříjemné, za chvíli totiž vzlétáme," poznamenala. Harryho tím trochu vyděsila, což poznala.
"Neboj se, všechno bude v pořádku, pokud mi tedy věříš," stále se usmívá a vzala ho za ruku. Úsměv jí oplatil a stiskl její ruku co nejpevněji dokázal. Začal totiž už pociťovat motory letadla. Netrvalo to ale dlouho a konečně vzlétlo.
          "Vidíš? Zvládl jsi to!" prohrábla mu vlasy, čímž mu je rozčepýřila víc, než obvykle.
          "Yuuki?" nadhodil a sleduje ji.
          "Ano?" pozvedla obočí a čeká, až z něj něco vyleze.
          "Je to zvláštní jméno..." protáhl. "Nikdy jsem žádné takové neslyšel," znovu se po těch slovech začervenal. Yuuki se nad tím pousmála.
          "To jméno totiž není anglické. Jsem z Japonska," oznámila mu a sleduje jeho reakci.
          "Japonsko..." zamumlal si pro sebe.
          "Jak vidím, nejsi moc světaznalý," pořád se usmívá. Červená na jeho tvářích ještě posílila. "Ale to nevadí, jsi ještě malý, takže to vůbec nevadí. Japonsko je až v Asii, daleko odtud. Víš jak to bývá, jiný kraj, jiný mrav. I jiný jazyk," poznamenala. "Možná by ses tam někdy mohl podívat, co ty na to?" nadhodila a mrkla na něj spiklenecky.
          "Pochybuju, že by mi to strýček nebo teta dovolili. Přece jen s nimi nikdy nikam necestuji. Vždycky mě nechávají u své sousedky, paní Figové. Teď je ale nemocná, tak mě museli vzít s sebou. Neměli nikoho na hlídaní," přiznal se neochotně a vyhlédl z okna. Yuuki ho jemně vzala pod bradou a otočila ho tváří k sobě.
          "Jednou, až budeš velký, budeš si moci dělat co chceš. Nebude vůbec záležet na tvé tetě ani strýčkovi, co podnikneš. Až budeš ale větší. Neštěstí se v štěstí obrátí, uvidíš!" usmála se povzbudivě.
          "Opravdu?" zeptal se pochybovačně.
          "Opravdu!" přikývla pevně a pustila ho. Přišla totiž letuška a nabídla jim něco k pití. "Co si dáš?" zeptala se Harryho.
          "Já...nic..." zabořil se víc do sedadla.
          "Pro něj džus a pro mě taky," objednala nakonec a vtiskla mu sklenku s tekutinou nekompromisně do ruky.
          "Ale..." chtěl něco namítnout, ale Yuuki mu v tom zabránila. Poslušně se napil a znovu vyhlédl ven.
          "Pěkný výhled, že?" nadhodila a dívá se ven s ním. Mlčky přikývl a usrkl džusu. Mlčky se spolu dívali na krajinu pod nimi a mraky kolem. Vyrušil je až pro Harryho velice známý hlas.
          "Kluku!" zavrčel na něj strýc Vernon. Yuuki se napřímila v sedadle a mlčky ho sleduje.
          "Ano strýčku?" zeptal se nejistě a pokusil se sklenku v rukou schovat. Bohužel na to má ještě moc malé ruce.
          "Neříkal jsem ti před odletem, že si nic brát nebudeš?!" Nasupeně hledí na jednu malou skleničku.
          "Promiňte pane, ale přece byste ho nenechal o žízni?!" zasáhla s klidem Yuuki a nespouští z něj oči. Vernon se na ni obrátil.
          "Do toho Vám nic není, slečno!" odsekl.
          "Ale ano, je. Nenechám přece dítě o žízni! To pití jsem mu dala já, pokud s tím máte nějaký problém, vztahuje se jedině na mne!" nepatrně se zamračila a pořád ho sleduje ostřížím zrakem. Vernon už nic neřekl a odešel na toaletu, kam měl namířeno hned na začátku.
          "To je tvůj strýc?" obrátila se na Harryho, jakmile jí zmizel z očí. Mlčky přikývl a usrkl si džusu. "Nepříjemný člověk. Promiň, že se ptám, ale...Nemáš někoho jiného, u koho bys mohl být? Jiný rodinný příslušník?" zeptala se opatrně. Harry sklopil oči a zavrtěl hlavou. Yuuki ho pohladila po vlasech a rozhostilo se mezi nimi ticho. Vernon se mezitím vrátil dopředu na své místo.
          "I když se ke mě nechovají hezky, pořád mě u sebe nechávají. Nevím proč, když jim tak překážím," přiznal se tiše a pohlédl Yuuki do očí. "Teta je sestra mé mamky. Proto mě u sebe asi trpí, i když vím, že by mě nejraději šoupli pryč." Yuuki ho po těch slovech vzala kolem ramen a přitiskla si ho k sobě.
          "To ale neznamená, že se k tobě mají chovat tak, jak se chovají. Pořád jsi ještě dítě, které za nic nemůže. Každé dítě by mělo dostat aspoň kousek lásky, nemyslíš?" usmála se na něj. Harry sklopil oči.
          "Nevím..." pokrčil rameny. Yuuki si povzdechla a objala ho. Nikdy neviděla tak smutné dítě. Chtěla by mu nějak pomoci, ale netuší jak by mohla. Letuška ohlásila, že za chvíli budou na místě. Yuuki přišlo, že ten let byl příliš krátký na to, aby blíže poznala tohoto zajímavého malého chlapce.
          "Víš co? Něco ti dám. Abys měl na mne památku, i když se známe tak krátkou chvíli. Aspoň ti to bude připomínat, že jednoho dne se určitě vše obrátí k lepšímu, ano?" Chopila se batohu a začala se v něm přehrabovat. Netrvalo jí to dlouho a našla černý onyx vybroušený do tvaru slzy přibližně dva a půl palce velký. Kolem něj jsou stříbrné pásky, které ho drží na širším dlouhém řetízku, spíš řetězu. Pověsila mu ho na krk. Jak je ještě malý, tak mu je směšně dlouhý. Pousmála se nad tím. Harry vzal kámen do ruky a začal si ho prohlížet.
          "Vy mi to opravdu chcete dát?" zeptal se nevěřícně. Yuuki přikývla. "To je první opravdový dárek, co jsem dostal," pousmál se na ni a sevřel kámen v malé dlani. Ucítil záchvěvy letadla, jak začalo klesat. Harry schoval onyx pod volné triko, aby mu ho strýc nevzal hned, jak ho uvidí.
          "Jsem ráda, že tě to potěšilo. A neboj se, tvůj strýc ti ho nevezme. Je to totiž zvláštní kámen..." dodala tajemně a široce se usmála. Harry jí úsměv oplatil a chytil se jí za ruku, protože turbulence pro něj začaly být hodně nepříjemné. Jakmile letadlo přistálo, museli se rozloučit.
          "Určitě se ještě někdy uvidíme, cítím to!" usmála se na něj povzbudivě a pohladila ho po vlasech. Po těch slovech mu dala ještě jeden bonbón a oddělila se od něj. Harry si ho hned dal do pusy, aby mu ho Dudley nesebral a začal hledat své příbuzné. Ještě zahlédl záda Yuuki, když se přidal k tetě a strýci, kteří si stačili vyzvednout zavazadla. Nikdo z nich si nevšiml řetězu kolem jeho krku a vybouleniny pod volným trikem, kterou vytvořil velký kámen.
          Vernon zastavil jeden taxík. Do kufru naskládali kufry a poté si všichni nasedli. Taxi je zavezlo rovnou do jejich hotelu, který je od letiště docela daleko. Harry se celou dobu díval z okna, aby mu nic neuniklo. Jakmile auto zastavilo všiml si hotelu, ve kterém budou ubytovaní. Je to nádherná budova a před vchodem stojí v červeném obleku dveřník, který uvádí hosty dovnitř. Vernon vystoupil jako první a přešel k dveřníkovi a něco mu řekl. Ten hned zavolal někoho, aby jim vzal věci. Harry si je jako jediný musel vzít sám. Mladík, který jim bral zavazadla mu nabídl, že je vezmi i jemu, ale Vernon to zatrhl. Raději se neptal proč a zavedl je dovnitř. Strýc je ohlásil na recepci, kde je zapsali a dali jim klíče od pokoje. Spolu s mladíkem nastoupili do výtahu a poté jim ve čtvrtém patře ukázal jejich pokoj. Složil jim věci u dveří a zůstal tam stát.
          "Co chceš? Vypadni!" vyhodil ho Vernon bez toho, aby mu dal nějaké dýško. Mladík jen povytáhl obočí, ale bez protestu odešel. I Harrymu, ač je ještě malý, došlo, proč mladík čekal. Celý jejich pokoj je rozdělen do dvou. Teď stojí v obýváku, kde mají televizi, hifi věž, gauč se dvěmi křesli a stolkem a nechybí ani skříně. Další místnost je ložnice s manželskou postelí a přistýlkou, kterou měli objednanou pro Dudleyho. Dalším vybavením jsou skříně, noční stolky a lampičky. Odtud vedou poslední dveře do koupelny s prostornou vanou, sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem se skříňkami s ručníky a obrovským zrcadlem. K tomuto pokoji ale bohužel nepatří žádný balkon. V tomto luxusním hotelu patří k těm nejlevnějším pokojům.
          "Ty, kluku, budeš spát na gauči! Buď rád, že vůbec někde!" prskl na něj Vernon a odnesl všechny jejich věci do ložnice. Harry si vzal svých pár kusů oblečení a vybalil si je do nejmenší skříňky v obýváku. Budou tady celých čtrnáct dní! Jakmile si všichni vybalili, začali Vernon s Petúnií plánovat, co podniknou už dnes. Ještě je totiž venku světlo a relativně hezky. Harry je neposlouchal, protože jejich plány se ho stejně netýkají.
          "Kluku, zůstaneš tady a ne že něco vyvedeš!" pohrozil mu Vernon a spolu s Petúnií a Dudleym odešel. Harry má aspoň tu výhodu, že může opustit pokoj. Klíče od něj dostal totiž také. Proto se rozhodl pro malý průzkum hotelu. Vyšel z pokoje a zamkl za sebou. Strýc by mu moc nepoděkoval, kdyby mu něco ukradli. Rozhlédl se po dlouhé chodbě s mramorovou podlahou a stěnami obloženými dřevem. S určitým rozestupem jsou na zdech rozmístěny světla ve tvaru zlatých svícnů. Jsou ovšem elektrické. Rozešel se směrem k výtahům, odkud sem přišli. Bohužel zjistil, že všechny jsou právě používané, tak se vydal po schodech dolů. Každé patro je označeno cedulkou a pod ní jsou vyznačena čísla pokojů, aby se zde hosté vyznali. Sešel až do přízemí, kde je recepce. Celá hala je udělaná z mramoru a vše je tu krásně a vkusně zařízeno. Vydal se dál až k restauraci, která je určena jen pro hosty. Snídaně, obědy a večeře jsou vždy v určitou dobu a v ceně pobytu. Je zde i druhá restaurace, která je otevřena celý den a může do ní i veřejnost. Odbočil do jedné chodby vedoucí hloub do hotelu. Byla označena cedulkami s nápisy: bazén, posilovna, víceúčelový sál. Jakmile zahnul, vrazil do někoho a svalil se na zem.
          "Omlouvám se!" zamumlal omluvu a začal se zvedat. Ten, do koho vrazil, mu pomohl na nohy.
          "Neomlouvej se. Oba jsme nekoukali na cestu!" promluvil na něj příjemný hlas. Harry vzhlédl a poznal mladíka, který jim nesl zavazadla.
          "Vy jste ten, co..." začal, ale pak se zarazil. Nebude mu přece připomínat, že to byl zrovna jeho strýc, který se k němu choval tak nepřívětivě.
          "Jo," řekl poněkud otráveně, při té zmínce.
          "Moc se za něj omlouvám. Vždycky je takový," začal a podíval se mu do upřímných zářivých hnědých očí.
          "Za nic se neomlouvej, kluku praštěná! Nemůžeš za to, jaký je tvůj otec, ne?" nadhodil s úsměvem.
          "Není můj otec!" zamítl to podrážděně a uraženě se k němu otočil zády. "Ještě aby byl! To bych teda chytil!" Mladík za ním se rozesmál.
          "Na to, že jsi tak malý, máš docela kuráž takhle mluvit! Omlouvám se, nevěděl jsem!" pořád se směje. Harry se dal do smíchu s ním.
          "Je to můj strýc," oznámil mu a otočil se k němu zpátky.
          "A kde je máš, že jsi tu sám? Nejsi ještě moc malý na to, aby..."
          "Já se vždycky toulám někde sám," nenechal ho ani domluvit. "Navíc ti tři někam šli," pokrčil rameny, že to je normální. Mladík se trochu zamračil.
          "A tebe nechali tady? To se mi moc nelíbí," poznamenal. "No, ale vidím ti na očích, že to je úplně normální. Jsem Denny," představil se mu.
          "Já jsem Harry," oplatil mu stejnou mincí.
          "Dobře Harry. Pojď se mnou. Nějak si odčiním to, že jsem toho tlusťocha nazval tvým otcem," ušklíbl se škodolibě a vzal ho zpátky do vstupní haly s recepcí a vchody do restaurací.
          "Kde furt lítáš, Sturgesi?! Mám tu pro tebe práci!" začala ho peskovat jedna starší recepční, když si ho všimla. Denny se zarazil a podíval se na Harryho a pak zpátky na ni.
          "Jen si něco..."
          "Ne!" zarazila ho dřív, než stačil domluvit, co měl na srdci. Poté si ale všimla Harryho, který stojí kousek za ním. "Copak je to za chlapce?" zeptala se ho už milejším hlasem.
          "Host. Jeho drahá rodina ho tu nechala samotného a narazil jsem na něj. Chtěl jsem ho jen posadit támhle do restaurace a objednat mu pohár, jestli dovolíte," usmál se na ni mile, aby mu to dovolila, než ho zavalí prací. Recepční ho chvíli pozorovala, ale poté se usmála.
          "Já ho tam vezmu," přešla k Harrymu a přidřepla si k němu. "Jsem Mave Vourneyová," představila se mu, Harry udělal totéž. "Běž pracovat Sturgesi!" odehnala Dennyho, který Harrymu mávl. Harry mu zamával nazpátek a nechal se Mave odvést do restaurace, která je otevřená celý den. Usadila ho k jednomu stolu pro dva lidi a odskočila k baru, kde promluvila s jedním obsluhujícím ve fialové vestičce se znakem hotelu. Po chvíli se vrátila k Harrymu.          
          "Za chvíli sem přijde Aran a donese ti ten nejlepší pohár, který tu máme. Samozřejmě na účet podniku!" usmála se na něj mile. "Kdybys cokoliv potřeboval, najdeš mne na recepci. Kdykoliv se na mě můžeš obrátit," nabídla mu.
          "Děkuji mnohokrát!" usmál se Harry. Mave přikývla a odešla. Harry vytáhl zpod trička černý onyx a pohladil ho. Jak Yuuki řekla, věci se obrací k lepšímu. Sevřel kámen v ruce a přitiskl si ho k hrudi. Nikdy nezapomene.
          "Dobrý den, mladý pane. Váš pohár!" Přišel k němu obsluhující ve fialové vestě, se kterým se před chvílí Mave bavila. Položil před něj velký zmrzlinový pohár. "Doufám, že Vám bude chutnat!" usmál se a odešel. Harry se do něj s chutí pustil. Musel uznat, že nic lepšího nikdy nejedl. Jedl ho pomalu, aby mu co nejdéle vydržel. Nikdy ani nedoufal, že by se jeho dovolená s Dursleyovými mohla takhle zpříjemnit. Jakmile dojedl a číšník Aran si přišel pro špinavý skleněný pohár, poděkoval a odešel. Bohužel štěstí ho nedoprovázelo moc dlouho. Dursleyovi přišli dřív, než čekal. Narazil na ně ve vstupní hale. U recepce si všiml Dennyho, jak mluví s Mave.
          "Kluku! Co ty tu děláš?! Neříkal jsem ti, abys zůstal v pokoji?!" vyjel na něj okamžitě strýc, jakmile ho spatřil. Harry se automaticky přikrčil v očekávání rány. Ta ale nepřišla. Strýc ho čapl za volné triko a odvlekl ho k výtahu, kde už vevnitř čekají Dudley s Petúnií. Nacpal ho dovnitř a ohlédl se, jestli je někdo nesleduje. Bohužel si všiml zděšených výrazů Dennyho a Mave. Vernon si něco zavrčel pod vousy a nastoupil do výtahu. Vyjeli do čtvrtého patra a hned zapadli do jejich pokoje. Vernon smýkl s Harrym, který se díky tomu bolestivě udeřil do hlavy.
          "Co to mělo znamenat?!" zahřímal a máchá rozzuřeně rukama. Dudley s Petúnií se vypařili do ložnice. Jasný náznak, že má volnou ruku a může si dělat, co se mu zlíbí.
          "Já...Jen jsem se tu chtěl projít, nic víc!" přiznal se a schoulil se do klubíčka. Vystrašeně sleduje svého strýce, který ho nikdy neměl ani trochu rád.
          "Jen projít, jo?! To určitě! Co jsi jim navykládal?!" vyštěkl a podezřívavě ho sleduje. Harry hned pochopil, že tím míní Dennyho a Mave, kterých si všiml, když nastupoval do výtahu.
          "Nic!" zafňukal a snaží se schoulit víc do sebe. Ví, že mu neuvěří, ať by řekl cokoliv. Vernon začal rudnou a funět vzteky. Sundal si z kalhot tlustý kožený pásek a pevně ho chytil do pravé ruky.
          "Tak ty mi budeš lhát, ano?! Tak to ti neprojde!" zahřímal a švihl po něm páskem. Harry vykřikl bolestí. Pásek dopadl podruhé, potřetí...Přestal to počítat. Jen se krčí a z očí mu tečou slzy bolesti a zoufalství. Když konečně přestal, odešel za Petúnií a svým synem. Jeho nechal tam, kde byl.
          Harryho začalo bolet celé tělo. Bylo to horší, než kdy jindy. Netušil, že je to možné, ale je. Nemůže přestat plakat, i když se o to snaží. Nahmatal onyx a pevně ho sevřel v dlaních. První osoba, která ho měla aspoň trochu ráda, a musel se s ní hned rozloučit. Teď když si myslel, že má další přátele, kteří by mu mohli dát aspoň kousek jiného citu než nenávisti, bude se muset rozloučit i s nimi. Tohle není fér! Život není fér. Proč se tohle děje zrovna jemu?!
          "Běž se umýt kluku! Máš teď poslední šanci jít do koupelny!" vyštěkl na něj Vernon a zase zalezl do ložnice. Harry se pomalu s bolestným usykáváním postavil na nohy a přešel ke skříňce, kde má své věci. Vzal si volné pyžamo po Dudley a došoural se do ložnice a následně do koupelny. Po cestě ho sledovaly dva páry očí. Jedny rozzuřené a druhé… Snad zděšené? Zavřel se v koupelně a upustil u sprchového koutu pyžamo. Došoural se k zrcadlu a sundal si oblečení. Naskytl se mu hrůzný pohled. Pětiletý chlapec, malý a vychrtlý. Celé jeho těle je poseto dlouhými rudými pruhy. Některé tak rozedřené, že trošku krvácí. Na pár místech jsou už skoro zahojené modřiny, ale teď budou nové. Nejhorší je obličej. Vernon se obyčejně krotí a hlavu vynechává, aby nikdo neměl podezření, ale dnes ho chytil až moc velký záchvat vzteku. Přes celou pravou tvář, od čela po hranu čelisti, se mu táhne velký krvavý šrám. Díky tomu má opuchlé oko a nemůže ho ani otevřít.

         Lapá po dechu a snaží se uklidnit. Věděl, že ho přetáhl přes obličej, cítil to. Netušil však, že je to tak zlé. Chvíli tak jen stál a zíral na sebe, když za ním do koupelny vešla Petúnie. Vystrašil se a přikrčil v očekávání další rány, ale nedostal ji. Přešla k němu, vzala čistě bílou žíněnku a namočila ji do vlažné vody. Podržela si před sebou jeho obličej a smyla z něj krev. Všiml si, že si donesla i lékárničku. Ošetřila mu ale jen ránu na obličeji. Vyčistila ji a poté celou schovala pod kousky obvazu a náplastí. Hned poté beze slova odešla. Harry si povzdechl a dal si sprchu. Poté si v rychlosti vyčistil zuby, i když mu i to dělalo problémy, díky oteklé tváři. Použil naposledy toaletu a pobral si všechny věci. Hned na to opustil koupelnu. Odešel do obýváku, kde sedí všichni tři a sledují televizi. Všiml si, že už ani nehrozí, že by mohl spát na gauči. Za ním na zemi jsou hozeny dvě deky a malý tvrdý polštář z gauče. Neřekl ani slovo a jednu deku si složil na zemi tak, aby se na ni vešel a při tom pod ním bylo co nejvíce měkkého a ne tvrdá podlaha. Opatrně se zaťatými zuby, aby nevydal ani hlásku, se na ni uložil. Lehl si na levý bok, kvůli tváři. Dal si pod hlavu tvrdý polštář a zachumlal se do deky. Neusnul však. Dursleyovi se ještě dlouhou dobu dívali na televizi, než šli spát. Poté konečně usnul i on.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama