close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

SNC 1. Kapitola - Konec?

31. července 2010 v 22:56 | Taria
av

1. Kapitola

Konec?




add

          "Harryho ne! Prosím! Harryho ne..."
          "Ustup! Ustup ty hloupá holko!"
          "Ne! Prosím! Vezmi si mě! Harryho ne!"

          Prudce otevřel oči. Na tváři ucítil podivné mokro. Rukou si přes ni přejel a setřel tak tiché slzy, které se mu prodraly skrz hradbu řas. Pevně zavřel oči, aby zapudil ten obraz, ale bylo to zbytečné.

          "Toho přespočet zabij"
          "Avada kedavra!"

          Z očí se mu vydraly další slzy. Pevně stiskl zuby, aby potlačil vzlyky. Proč se všechno obrací proti němu?

          "SIRIUSI!"
          "Nemůžeš nic dělat, Harry..."
          "Musím ho vytáhnout, zachránit, vždyť propadl skrz!"
          "Je pozdě, Harry."
          "Ještě ho můžeme vytáhnout!"
          "Nemůžeš dělat vůbec nic, Harry...nic...Je pryč."

          I skrz zatnuté zuby mu vyšel bolestný sten. Proč musel přijít o člověka, který mu byl otcem, bratrem a nejlepším přítelem v jednom? Konečně ho našel a zase o něj přišel. Copak nemůže být aspoň někdy šťastný?

          "Vím, jak se cítíš, Harry."
          "Ne, to tedy nevíte!"

          Proč se ho každý snaží utěšit zbytečnými slovy? Vždyť slova nic neznamenají.

          "Za to, co cítíš, se nemusíš stydět, Harry. Naopak...v tom, že jsi schopen cítit takovou bolest, je tvoje největší síla."
          "Tak moje největší síla, ano? Vůbec nemáte ponětí...netušíte..."
          "Co netuším?"

          Jak by taková bolest mohla být jeho silou? Vždyť ho zabíjí zevnitř. Velmi pomalu...

          "Harry, tohle tvoje utrpení dokazuje, že pořád zůstáváš člověkem. Ta bolest je součástí lidské-"
          "V TOM - PŘÍPADĚ - NECHCI BÝT - ČLOVĚKEM!"

          Proč být lidskou bytostí a žít, když je to horší, než cokoliv jiného na světě? Jak tohle má někdo snést?

          "UŽ MI TO LEZE KRKEM, UŽ JSEM VIDĚL DOST, CHCI MÍT POKOJ, CHCI, ABY TO SKONČILO, NA NIČEM NEZÁLEŽÍ -"
          "Ale ano, záleží. Záleží ti na tom tolik, že máš pocit, jako bys měl vykrvácet."
          "TO TEDY NEMÁM!"
          "Ale ano, máš. Přišel jsi nejen o matku a otce, ale také o člověka, který ti byl za rodiče nejbližší náhradou. Samozřejmě, že ti na tom záleží."

          Proč? Proč musí mít ten starý blázen vždycky pravdu? Proč musí pravda vždycky tolik bolet a zasadit další rány do už tak rozdrásaného srdce?

          "Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku...a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat..."

          Věštba? Jen kvůli jedné blbé věštbě přišel o život jeho kmotr? Jeho rodiče? Jen kvůli jediné věštbě zemřelo tolik lidí? Proč? Proč to všechno?

          "...jeden z nich musí zemřít rukou druhého..."
         
          Musí se stát vrahem, i kdyby nechtěl.

          "...ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu..."

          Ano...je to nevyhnutelné. Jednou se s ním opět setká. Nebude to trvat dlouho. Ale jak by ON mohl porazit někoho takového? Vždyť to je nemožné.

          "...on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná..."

          Copak má nějakou takovou moc? Vždyť je to jen obyčejný kluk. Možná ne tak obyčejný, je přece jen čaroděj. Ale co to je za sílu? Čím je tak výjimečný, aby zastavil a dokonce zabil Voldemorta? Je něco takového vůbec možné? Vždyť ani Brumbál ho nedokáže zabít. Jak by potom mohl on? Navíc...
          "Jsem sám..." zašeptal do ticha pokoje. Záclony v okně se zachvěly, jak se do nich opřel lehký vánek zvenčí, a opět znehybněly. Neozval se žádný hlas ani jiný zvuk, který by jeho tvrzení popřel.

          "Prosím tě, přece si nemyslíš, že tě necháme jít samotného?"
          "To rozhodně ne! Jak si myslíš, že by ses bez nás dostal ke Kameni?"

          Vytřeštil oči, když se mu v hlavě vybavily hlasy Rona a Hermiony.

          "No tak prostě budeme muset letět, ne?"
          "Kolik jich je?
          "Jen dva."
          "Jenže my potřebujeme tři."
          "Čtyři, Hermiono!"
          "Jestli dobře počítám, řekla bych, že šest."
          "Dobrá, jak myslíte, je to na vás..."

          Jak mohl zapomenout? Vždyť není tak úplně sám. Možná přišel o rodiče a možná přišel i o kmotra, ale vždyť má pořád přátele. Přátele, kteří ho zatím nikdy neopustili.

         Ale kde ti přátelé jsou teď? Začal mu našeptávat vnitřní hlásek. Nejspíš jsou všichni spolu a užívají si prázdniny, ale ty...jsi sám!
          Pomalu se posadil na posteli a upřel prázdné oči k otevřenému oknu. Na obzoru jsou vidět nádherně zbarvené červánky od paprsků slunce, které právě vychází. Je to nádherná podívaná. Začíná nový den. Oznamuje konec noci a příchod něčeho nového. Příchod nových možností, nového poznání a nové naděje. Toto slunce právě začínajícího dne nám oznamuje, že máme novou šanci udělat věci podle svého a tím tento svět udělat krásnější. Jak to uděláme je už však jen na nás.
          Pomalu vstal a přešel k otevřenému oknu. Ovál ho jemný vánek a pročechral uhlově černé vlasy. Zavřel oči, aby si vychutnal ten jedinečný okamžik. V hlavě žádnou myšlenku, nic. Jen prázdno. Otevřel oči a pohlédl do zlatavého slunce. Prázdné oči se zaleskly a odrazily tu záři. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a vrátil se zpátky do pokoje. Opět si lehl na postel a upřel své oči, prázdné a chladné jako dva smaragdy, do stropu. Na nic nemyslí. V hlavě jako vymeteno.
          "Harry!" zabušil někdo po chvíli na dveře jeho pokoje. Neobtěžoval se nijak reagovat. Beztak
je to jen Petúnie. Dveře se tiše otevřely a dovnitř nakráčela jeho teta. Ani neotočil hlavu, aby se na ni podíval. Pořád stejně bezmyšlenkovitě zírá do stropu. Nevnímá ani její přítomnost. Nepostřehl, kdy místnost opět opustila.
          Z jeho apatie ho vyrušilo nepříjemné krákání vrány. Zamračil se a posadil se na posteli. Upřel oči k otevřenému oknu. Na parapetu sedí pták černý jako uhel. Žhnoucí rudé oči si měří rozčepýřeného chlapce. Nejistě se zachvěl. Ty rudé oči...Tak chladné...Tak děsivé...
          "Co chceš?!" zasyčel směrem k ptákovi, jako by mu rozuměl. Vrána pootočila hlavu, ale nepřestala chlapce upřeně sledovat. Znejistěl. Copak mu rozuměla? To přece není možné. "Vypadni!" sykl k ní znovu. Vrána k jeho úžasu jednou mrkla, roztáhla temně černá křídla a odlétla pryč.
          "Co to má znamenat?" zašeptal si pro sebe a pořád zírá na místo, odkud ten pták s těma děsivýma očima odlétl pryč. Zavřel oči a pokusil se ty oči vytěsnit z mysli, ale jakmile je zavřel, uviděl je ještě zřetelněji, než když je měl otevřené. Protřepal si hlavu, aby se toho přeludu zbavil, ale zbytečně. Rudé oči vrány z mysli nedostal.
          "Já se snad zblázním!" složil hlavu do dlaní. Jakmile vzhlédl, spatřil Hedviku, jak k němu přelétla s dopisem v pařátech. "Hedviko?" užasl. Dlouho svoji kamarádku neviděl. Myslel si, že je na lovu, ale nejspíš letěla za jeho přáteli. Vzal si od ní dopis a bezpečně poznal Hermionino písmo. Chvíli na dopis hleděl, ale poté ho hodil do kouta pokoje k ostatním. Za tu půlku měsíce, co zde strávil, už se mu tam pěkných pár dopisů nashromáždilo. Mezi nimi se povalují stará vydání Denního věštce, které četl jen namátkou, ale když padl na něco ohledně svého kmotra, okamžitě je zahodil do kouta, jako ty předešlé.
          Hedvika vedle něj smutně zahoukala. Upřel na ni smutné oči a pohladil ji láskyplně po peří. Nesouhlasně zatřepala křídly a přelétla na svou klec. Nelíbí se jí, že se její pán a kamarád takhle trápí. Vždy se ho snaží nějak rozveselit, proto letěla za Hermionou. Bohužel to mělo stejný výsledek jako vždycky. Kdyby tak uměla mluvit, nebo kdyby jí rozuměl…
          "Co mám dělat, Hedviko? Jsem na dně svých sil, svých možností!" složil hlavu do dlaní. Hedvika smutně zahoukala ze své klece. Harry si povzdechl a přešel k oknu, kde uviděl tu "Noční můru". Shlédl na parapet a rozšířily se mu oči. Na místě, kde seděla ona vrána, leží stříbrný řetízek s přívěskem. Vzal ho do ruky a podržel si ho před očima. Přívěsek má tvar hlavy toho proklatého ptáka a je velký přibližně dva palce. Krvavý rubín, představující její oko, se ve slunečním světle zaleskl a Harrymu po tváři přelétl rudý záblesk. Křečovitě přívěsek sevřel a poté ho odhodil do kouta pokoje, kde ho nechal ležet. Co to má znamenat?! Přerývaně dýchá a snaží se vzpamatovat.
          "Zbláznil jsem se snad? Jo určitě, jo..." zašeptal a rychlým krokem opustil místnost. Seběhl schody dolů a následně opustil dům. Rychlou chůzí se vydal ke konci ulice, kde zabočil a pokračoval dál. Potřebuje si vyčistit mysl. Co se to děje? Proč se divný věci musí stát vždycky jenom jemu?
          Šel dlouho, než opustil vesnici úplně. Začal se potloukat po okolí a snaží se na nic nemyslet. Jen kdyby to bylo tak lehké. Před tím, než spatřil tu podivnou vránu, to bylo jednoduché, prostě upadl do apatie a bylo to. Ale nyní....Vždy se do jeho apatie dostanou ty rudé oči a mysl začala pracovat na plné obrátky.
          Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšímal, kam šel. Když se vyhrabal ze svého zamyšlení, tak se zděsil.
          "Les? Nevšiml jsem si, že bych zašel do lesa," poznamenal si pro sebe a rozhlédl se kolem. Všude jen stromy a dál jen neprostupná tma. Vzhlédl, ale oblohu mu zakryly husté koruny stromů. Nejspíš byl zamyšlený víc, než by si připustil, a navíc tak neopatrný, že došel dál, než by měl. Někde v dálce před sebou uslyšel zavytí.
          "To bude jen vlk," snaží se ujistit sám sebe a zašmátral po hůlce v kapse, ale nic nenašel. "Kruci! Tak neopatrný!" pevně zavřel oči. Ozvalo se další zavytí, tentokrát o hodně blíž, než předtím. "Určitě jen vlk, není možné, aby tady byli vlkodlaci, ještě k tomu za bílého dne!" prudce oči otevřel a začal se pozorně dívat kolem sebe. Útěk by mu nepomohl. Na to o vlkodlacích četl až moc. Neměl by nejmenší šanci utéct. Nalevo od sebe uslyšel další zavytí, tentokrát dvojité. Prudce se tam otočil a spatřil dva velké vlkodlaky, jak si ho měří krvežíznivýma očima a pomalu se k němu přibližují. Harryho ovládla panika a začal couvat. Dva obrovští vlci zavrčeli a přikrčili se víc k zemi, aby měli lepší rozběh. Najednou oba vystartovali. Harry se rozeběhl opačným směrem, i když ví, že to nemá cenu. Jeho neopatrnost se mu vymstila. Běží. Za sebou slyší odporný dech dvou příšer. Neodvažuje se pohlédnout za sebe. Snaží se přidat, ale je na hranici svých možností. Jsem takový pitomec! Nadává si v duchu, ale nezpomaluje.

         Jeden z vlkodlaků se velkou silou odrazil a dopadl Harrymu na záda. Odpor ho odmrštil a kousek se odkutálel. Skončil na zádech, takže spatřil dva hladové lykany, jak zpomalili a krokem se k němu každou sekundu přibližují. Cení zuby a z otevřených tlam jim stékají sliny.


         "Prosím tě, přece si nemyslíš, že tě necháme jít samotného?" Promluvil mu v hlavě Ronův hlas.

          "Harry - jsi veliký kouzelník, abys věděl."

          "Hermiono...Rone..." hlesl neslyšně. Dva vlci před ním zlostně zavrčeli a vyběhli k němu.

          "Mnoho štěstí - dávej na sebe pozor!"

          Jsem takový hlupák! Prolétlo mu hlavou. Jak jen kdy mohl pomyslet na to, že je sám?
          Pevně zavřel oči, aby se připravil na bolest. Vlkodlaci se vzteklým vrčením doběhli až k němu. Bolest přišla vzápětí, jak se mu jeden z nich zakousl do nohy a druhý do ruky. Harry zařval bolestí, když mu zuby ostré jako břitva prosekly kůži a následně maso. Z ran vytryskla rudá krev. Harrymu z bolesti proběhly mžitky před očima. Poslední, co uslyšel před sladkým bezvědomím, byl křik vrány.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama